„Čtyřicet procent samizdatu prošlo bytem nevidomého Klementa Lukeše,“ vypráví Pavel Kosatík. Popsal jeho osud v knize

Jaký obrázek jste měl o Klementu Lukešovi na začátku, a jaký po 20 letech, kdy jste zpovídal pamětníky a sbíral materiály?

Čtěte také

Klement Lukeš, slepý organizátor českého samizdatu

Poznal jsem ho v 90. letech po převratu, seznámila mě s ním Olga Havlová, protože tehdy byl členem správní rady Výboru Dobré vůle. Dělal ně mě strašně dobrý dojem, v pravém slova smyslu chlap, zjišťoval jsem, jak má blízko k lidem, a lidé blízko k němu. A pak jsem ho začal nabírat i s těmi složitostmi – po válce nastoupil do národně-frontovního režimu s plnou naivitou dítěte, které dostalo najednou spoustu šancí. Nevidomý, který najednou může studovat na vysoké škole – komunismu propadl na plné pecky, a to tak, že se stal stranickým intelektuálem. Byl mnohem inteligentnější než vedení strany, tak dostal za úkol, aby je školil…

Velice záhy dospěl k revizi marxismu, chtěl, aby se vyvíjel, a byl pod velkým vlivem Jugoslávců. A proto jsem to psal – jak se říká v Baronu Prášilovi, vytáhl za vlasy sám sebe z toho hnoje. Mám rád, když někdo může udělat sebevětší chybu – a on za mlada ty chyby sekal –, a pak mu to dojde a nenechá to tak. A myslím si, že je v tom vzorem pro leckoho v jakékoliv době, není to knížka jenom o 50. a 60. letech…

Řekl byste o něm, že to byl do jisté míry hrdina?

U tohoto slova mám trošku vyrážku a používám ho pouze v souvislosti s válkami. Ale rozpoznal v sobě slušnost. Třeba v roce 1961 se měl stát hlavou poměrně velkého politického procesu, který chystal Antonín Novotný, dokonce to měla být jakási varianta na proces se Slánským a spol. Antonín Novotný si představoval, že když vyrobí jugoslávskou skupinu v čele s Klementem Lukešem, tak mu Chruščov utrhá obě ruce.

Chruščevovi se proces nehodil, a tak Klement Lukeš neskončil za mřížemi
Pavel Kosatík

Ale v roce 1961 měl Chruščov momentálně dobrou náladu, byl to rok, kdy byl Gagarin odpálen do vesmíru, kdy se Kubě relativně dobře dařilo – nebo si to hodně lidí na světě naivně myslelo–, začínaly se osvobozovat africké režimy, takže Sovětský svaz se snažil vypadat jako dobroděj toho všeho, takže se jim ten proces nehodil. A Klement Lukeš neskončil za mřížemi.

Klement Lukeš komunistickému režimu odporoval přes svůj handicap. Jak se pohyboval ve vydávání samizdatu, když neviděl?

To, že někdo něco nevidí, věci komplikuje, a zároveň usnadňuje. Nad některé ošklivosti, kterých se normální člověk bojí, se můžete nějakým způsobem povznést. Měl v sobě takovou zvláštní sílu, jeho bytem, kde se samizdaty dávaly dohromady a kam chodily všechny ty přepisovačky, prošlo asi 30 nebo 40 procent samizdatu, které v té době vznikly.

Čtěte také

Pavel Kosatík: Slovenské století

Byl to velkopodnikatel, který ty věci ale nepodepisoval, jak to dělal Václav Havel nebo autoři u Ludvíka Vaculíka, takže to nejde ani přesně spočítat, kdyby to někdo chtěl v těch desetitisících stránkách vyjádřit. Ale jeho nasazení bylo nesmírné a nedá se v tomhle k nikomu přirovnat.

Proč by si měla dnešní mladá generace přečíst tuto knížku?

Svobodu v sobě může najít každý, každý se chce ve světě nějak vyznat. Nesouvisí to s minulým režimem, dneska máme okolo sebe jiné bludné šarády, těžko se orientujeme ve světě konzumu, někdo tomu bude 20 let holdovat, a pak překvapeně zjistí, že těch 20 let zabil. Což mi trošku připomíná prohlédání těch exkomunistů. Takže koho historie alespoň trochu baví, mohl by v tom vidět příběh, že se člověk může zachránit sám, ale nesmí to vzdát.

V čem se liší české a slovenské století? Poslechněte si celý rozhovor.