Chová včely, sklízí ovoce a loví zvěř. Samotáři Davidovi nechybí lidé ani v čase karantény
Pandemie koronaviru ukazuje, jak jsme v mnoha ohledech zranitelní a závislí třeba na tom, že obchody s potravinami zůstávají spolehlivě zásobované. Ale najdou se tací, kteří jsou na takovou situaci připravení a byli by soběstační i při prázdných regálech v samoobsluze. Jako třeba mnozí na americkém venkově, kde je dostatek půdy pro farmaření i lidí s vášní pro lovectví. A nemusí to být jenom lov střelnými zbraněmi.
David se svou mohutnou bradkou budí respekt, trochu připomíná bílého lovce z knížek o Divokém západě. Nadšeně vypráví, že nejvášnivěji loví jelence běloocasého – menší druh jelena, který je tady v lesích státu New Hampshire rozšířený.
Čtěte také
Vede mě do přítmí své kůlny, kde u stropu visí jeho lovecké trofeje a dole ve speciálním pouzdře leží ukrytá jeho hlavní zbraň – kladkový luk.
Stačí jediný výstřel
„Lovím hlavně lukem. Ulovil jsem jím tak dvakrát až třikrát víc zvěře než střelnou zbraní. Tady mám šíp, celkem se mi vejdou čtyři do toulce, který si zavěšuju na luk. Můžeš si ho potěžkat, jestli chceš,“ vybízí mě.
Luk je překvapivě lehoučký. Šíp ale umí vystřelit rychlostí až sto metrů za sekundu. David si pochvaluje jeho výhody oproti hlučnému lovu puškou, který navíc neustále vyžaduje nové a nové náboje.
„Stačí jediný výstřel. Vždycky čekám na nejvhodnější moment a střílím maximálně na třicet metrů. Tak často trefím přesně a zvíře už nikam neuteče. Na větší vzdálenost to není dobré, protože i sebemenší větev může šíp odklonit. Zvíře pak nezasáhneš dobře, jen ho zraníš a už ho třeba nenajdeš,“ vysvětluje rekreační lukostřelec David.
Doma nezabíjím, zvířata už by nepřišla
V týdnu chodí do zaměstnání a loví ve volném čase. Na svém rozlehlém pozemku by mohl střílet zvěř klidně přímo z okna. Ale nedělá to, má své rajóny v lesích a během podzimní sezóny jezdí i na jih do státu New Jersey. Naposledy spolu se synem přivezli z této výpravy osm jelenů.
„Tady radši nezabíjím, protože zvířata by pak přestala na můj pozemek chodit. A já si to užívám, v noci tu dokonce slyším výt kojoty… Ale to, co jsi teď slyšel, byl můj kohout,“ směje se David.
„Mám slepice, včely… a mrazák mám teď plný jeleního masa. Je to prosté potěšení, ale velmi dostupné. Všechno si dělám sám – od vystopování zvěře až po přípravu zvěřiny na pánvi. Stojí mě to jenom práci a to mi vyhovuje, protože té se nebojím, ale peněz moc nemám.“
Město vede k šílenství
Když Davidovi vypadne elektřina, sebe i jídlo umí ohřát svými starobylými kamny na dřevo, kterého má na pozemku taky dostatek.
Čtěte také
„Můj pozemek má tvar banánu, táhne se podél silnice až k poslednímu stavení, kolem kterého jsi projížděl. Žiju tu jako v ráji – pozoruju jeleny, každý rok vyrobím asi padesát litrů javorového sirupu i svůj vlastní med. Miluju svou zahradu s jabloněmi, meruňkami a švestkami,“ rozplývá se.
„Nemusím nikam chodit, stačí mi tenhle můj dvůr. Večer, když zhasneš světla, jsou na nebi vidět celá souhvězdí. Miluju ten klid. Když lidi žijí moc blízko u sebe, vede je to k šílenství. Čím dál od nich můžu být, tím líp se cítím.“
Lovec, chovatel a pěstitel David je jedním z těch, kterým nařízení izolovat se a dodržovat společenský odstup v těchto časech pandemie zkrátka příliš nevadí.
