Chorvatští lipicáni málem doplatili na válku
Příběh stáda chorvatských lipicánů by vydal na dojímavý film. Figurují v něm nejen koně, ale také válka, lidská zloba i láska ke zvířatům. Koně chovaní v hraběcí stáji ve slavonském městečku Lipik toho prožili opravdu hodně. A dodnes je mezi nimi jeden, který všechny zmiňované bouřlivé události pamatuje na vlastní kůži.
S předsedou místní České besedy Jaroslavem Vozábem přijíždíme na konec Lipiku, lázeňského městečka v západní Slavonii. Míjíme moderní stáčírnu slavné lipické minerálky a odbočujeme do rozlehlého areálu bývalých koníren hraběte Jankoviće.
Po válce v 90. letech z nich zbyla jen jedna stáj – ostatní jsou dodnes v troskách. Ve stájích dosud pracuje muž, kterému zdejší lipicáni vděčí za záchranu. „Žil tu s nimi, přestože ho místní lidé neměli rádi. A dnes mu celé Chorvatsko děkuje, že byl jedním z těch, kdo se o koně v době války starali,“ říká Jaroslav Vozáb.
„Když začala ta agrese, nebo jak to nazveme, dotklo se to i zvířat. Zpočátku jsme si mysleli, že je to jen taková hra, ale nebyla. Srbové zapálili střechy stájí, vypustili koně na louky a dál se o ně nestarali,“ vzpomíná Michajlo Komasović, který o koně pečuje od roku 1972.
„Pocítil jsem jakousi lidskou potřebu zvířatům pomoci. Hlavně jsme je museli dostat z té mizerné situace. Úřady rozhodly o dočasném umístění chovu v Bosně. Potom jsme koně stěhovali dál, až jsme je dostali do srbského Karadjordjeva, do nějakých vojenských objektů. Zpátky jsme se vrátili až po 16 letech,“ vypráví.
Podle slov předsedy zdejší České besedy žije Michajlo Komasović s lipicány jeden život. Dokonce žebral u sedláků o krmivo, aby nepomřeli hladem. „Koně toho hodně vytrpěli a někdy jsme narazili i na nepochopení. Zažili hlad, špínu i nemoci. Lipicáni se bohužel stali součástí politické hry. Jako by se na nich lidé mstili za válku – chtěli koně nechat pojít hlady a zničit tím lipický chov,“ vzpomíná obětavý ošetřovatel.
„Lipicáni jsou zvláštní koně. Jsou vyšlechtěni a vycvičeni pro potřebu dvora. Ve Španělském království plní stejnou roli koně andaluští. Vídeňský dvůr takové koně neměl, a proto si je Rakušané vyšlechtili v Lipici. Tento lipicán je dodnes koněm císařským,“ vysvětluje Michajlo Komasović.
Slovinští lipicáni poskytli genetickou transfúzi chovu v chorvatském Lipiku. Dnes tady mají osmdesát bílých koňů, kteří se učí základům španělské školy. „Jsou to graciézní, elegantní, chytří a učenliví koně. A jsou také čistotní. Všimněte si, že ani jeden nemočí na beton, aby si nepostříkal nohy. Všichni chodí na jedno místo – támhle na slámu,“ ukazuje hrdý chovatel.
Michajlo Komasović nakonec vyvádí koně na pastvu. Včetně nejstaršího, který je celý kostnatý a na ztvrdlých kloubech se pohybuje ztěžka. Prodělal celou válečnou anabázi a Michajlo mu chce dopřát poslední dny života v klidu.
„Kolik trpělivosti do zvířete vložíte, tolik se vám jí vrátí,“ říká o výcviku koní Johana Moutelíková. Koně, které cvičí, si umí sednout, lehnout, složit kompliment, postavit se na zadní, ale třeba také pracovat před kamerou v interiérech, což je pro ně obzvlášť náročné. Jak si při drezúře stojí lipicáni a co všechno musí vydržet kůň, který stane před kamerou třeba v „kostýmu“ jednorožce, přiblížila cvičitelka koní v rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů.