Česko-slovensko-polská směs na varšavské divadelní scéně

Z blízkosti slovanských povah a jazyků se rodí přátelství, ale i různá nedorozumění - a právě o tom hrají v Polsku zajímavé divadlo.

Pomalu a ještě jednou - tak se jmenuje hra slovenského autora, šansoniéra a herce Igora Šeba, kterého nejčastěji zastihnete někde na cestě mezi Českem, Polskem a Slovenskem. V Polsku jeho hru uvádí s úspěchem od roku 2006 divadlo v Chorzově a nejnověji i varšavská scéna Divadlo Capitol.

Divadlo bez herců by asi dokázal sehrát jen Jára Cimrman. Jestliže v běžném divadelním provozu jeden z herců ochoří nebo nedejbože zemře, je potřeba rychle najít záskok. A tak si polská herečka Olga vzpomene na svého dávného přítele, herce Igora. To se nejdřív nesetká s velkým pochopením ostatních členů kolektivu, kteří mají pochybnosti o hereckém umění jižních sousedů.

K tomu musím dodat jednu věc: Poláci často pobaveně poukazují na to, že se v českých filmech a seriálech objevují stále titíž herci. Kdo viděl Nemocnici a Arabelu, zná prakticky všechny. Poláci navíc obtížně rozlišují mezi českými a slovenskými herci.

Komedie plná omylů pak pokračuje svým tempem kabaretního představení, plného výtečných písniček na hudbu Jiřího Toufara a skečů, které ukazují, jak to vypadá, když si herečky s textem opravdu hrají.

Klíčem k úspěchu této komedie je dlouhodobé česko-slovensko-polské divadelní a hudební přátelství, říká o vzniku hry její autor Igor Šebo:

"Někdo řekl - tak něco napiš, abychom spolu mohli něco udělat. Což bylo obtížné - napsat hru, hudební komedii, tak, abych s nimi já mohl být na scéně, aby mi rozuměli. Tak jsem šel cestou, že budeme hrát o tom, co je pravda. Samozřejmě trochu vymyšlená, ale pravděpodobná. Jde o to, že oni jsou čtyři, kteří dostali peníze na určité představení, ale jeden jim chybí. A tak zavolají pro mě. Chtěl jsem, aby ta hra byla trochu smutná, protože si myslím, že smutek by měl být v každé komedii."

Olga Bończyková, která hraje Olgu, vzpomíná: "Igor je prvním Slovákem, kterého jsem v životě poznala. Je to fantastický člověk a myslím si, že máme podobný smysl pro humor. Smějeme se sobě navzájem, což je naším povahovým rysem. My, Poláci, se také rádi smějeme jiným a ne sobě. Dalším zdrojem humoru jsou naše jazyky. Slovenština má spoustu slov, která u nás znamenají něco jiného a vám se to zdá neslušné. Například slovo hledat, že?"

Režisér Robert Talarczyk za slezskou verzi tohoto představení získal polskou obdobu české Thálie. Sám si postavu režiséra také s chutí zahrál: "Přestavení není o rozdílech, které nás dělí, ale o tom, co nás spojuje. A to je hra na divadlo, které milujeme. Pokoušíme se o tom divákům něco sdělit způsobem, který nebude banální. Chceme ukázat, jak těžké je být člověkem, když jste hercem. To je náš největší problém. Pro většinu lidí na světě je divadlo pouze více či méně důležitým doplňkem skutečnosti. Pro nás je skutečnost doplňkem divadla. A o tom je naše představení."

A poslední slovo patří vynikající komediální herečce Hanně Śleszyńské: "Taky bych chtěla něco moudrého říci, ale... ne vždy se to podaří."

autor: mdo
Spustit audio