„Nejkrásnější momenty jsou, když člověk nechá sám sebe zářit.“ Duo Kozel ve fraku o jádru pantomimy

Kdy má mim trému? Má ji?

Anna Kukuczková: Určitě máme, pořád. I když my už hrajeme tak dlouho, že už máme v některých věcech takovou jistotu, že už trému nemusíme mít a můžeme si užít bytí na jevišti s divákem a energii, kterou nám to dává, kterou nám dávají diváci a my ji potom můžeme dávat jim. Ale je to tak, že když máte trému, tak to znamená, že vám na tom záleží.

Vaše největší rozechvění bylo jaké?

Vojtěch Svoboda: Největší rozechvění, to nevím. Ale je pravda, že trému člověk má, když mu na tom záleží, tak myslím, že aspoň trošičku trémy by měl mít. Myslím si, že naopak nějaká profesionalita je v tom, že člověk se naučí s tím pracovat a zjistí, že třeba v pohybovém divadle nejkrásnější momenty jsou, když člověk jenom je na jevišti.

Marcel Marceau to popisoval, že nechá sám sebe zářit. Protože člověk má často dojem, že v pantomimě musí pořád něco dělat na jevišti, že když nedělá, tak je to špatně. Ale tak to vůbec není. Naopak, momenty zastavení jsou strašně důležité a nositelem významu.

Co vím, tak slavné etudy Marcela Marceau trvaly třeba 15 minut. My žijeme v době, kdy malé děti mají pozornost zhruba devět vteřin. Scrollujeme, všechno je klipovité a velice rychlé. Museli jste nějakým způsobem to, co jim předvádíte – protože vím, že máte i představení pro děti – krátit nebo přizpůsobit tomu, v čem dnes žijeme?

Kukuczková: Ano. Děláme moderní pantomimu, takže musíme dělat pro dnešního diváka, který jak říkáte, je zrychlený ve všem, i v tom vnímání divadla. Když si sedne do divadla a ví, že tři čtvrtě hodiny bude na něco koukat, tak vnímání polevuje. Takže se snažíme zhušťovat, ale zároveň tam musíme nechávat, jak říkal Vojta, klid a zastavení.

Když to vnímání polevuje, cítíte to na jevišti, když hrajete? Najednou, že vám to spadne v publiku, že se tam začnou ošívat... To musí být hrozné, ne? Když víte, že ještě před sebou máte kus etudy, kterou potřebujete dohrát a nemůžete to změnit.

Čtěte také

Ve svém věku už energii cílím jen tam, kam je potřeba. Na jevišti je to výhoda, říká herečka Halka Třešňáková

Svoboda: Myslím, že přesně to je ta profesionalita, kdy se člověk musí uklidnit, protože první tendence je, že člověk začne hrozně přidávat, tlačit do toho, když nemá reakci od publika, kterou by právě čekal.

Myslím, že to byl pan Kemr, který říkal, když se ho ptali, co by přál mladým studentům herectví: já bych jim přál spoustu špatných zážitků, jak se jim to nevede, protože tím se člověk posouvá. Když člověk hraje a od začátku publikum s tím jde a reaguje na všechno, tak je to krásné, taková sláva a vavříny. Ale když najednou ve třetině představení zjistí, že s ním publikum úplně nejde...

Kukuczková: Nějaké dítě se zeptá: a kdy to bude končit?

Svoboda: ...a už se začínají ošívat. To je přesně to, kdy člověk musí ukázat profesionalitu.

Mít co říct

Co je pantomima, když ne technika?

Kukuczková: Pantomima, to je prostě celý svět. Cokoliv. Úžasné divadlo, svobodné.

Svoboda: Především je to umění. Jak my říkáme, umělec není člověk, který něco umí, ale člověk, který chce něco říct. Člověk, který se zajímá o svět, udělá si na to svůj názor a názor potom umělecky zpracuje. Není to pro mě umělec, když se naučí technickou věc a potom ukazuje, co se naučil.

To je spíš trochu drezura v cirkuse.

Svoboda: Víceméně. Když podobně o tom mluvíme, tak si vzpomenu, když jsme hráli v Arménii a tam byl jeden mim z Bangladéše, který měl etudu o tom, že šel na místě, šel dopředu, pak šel do strany a pak šel po schodech a pak zase ze schodů. Technicky to měl velmi dobře, ale bylo to úplně o ničem, protože on pouze říkal: podívejte se, co jsem se naučil.

Čtěte také

Médiem divadla je duše člověka. Hybner mi vytýkal dokonalost, přiznává šéf Laterny magiky Vizváry

Teprve když techniku používáme k tomu, abychom sdělili nějaké téma, nějakou myšlenku, tak můžeme říkat, že jsme umělci.

Řekněte mi, proč mě pantomima dokáže víc rozplakat než činohra?

Kukuczková: Protože pantomima řekne víc než milion slov.

Vrátíme se zpátky do představení, jak se dělá aktuální pantomima v divadle Bravo. Vlastně podruhé s mikrofony. Proč mluvené slovo do pantomimy?

Svoboda: My se hlásíme ke stylu moderní pantomimy. Moderní pantomima rozhodně není němý žánr, je to spíš taková fúze žánrů. Ani v moderním divadle se moc neřeší čistota žánru, že by se nesmělo na jevišti promluvit, jako si stále hodně lidí myslí, že mim nesmí na jevišti promluvit. Naopak my, když se nám tam hodí slovo, tak proč bychom ho tam nedali. Nesnažíme se být zavření v nějaké škatulce, že něco nesmíme.

Jak Kozla ve fraku inspiroval literát Ervín Kukuczka či šéf Laterny Magiky Vizváry? A jak se odpíchli od Václava Havla nebo klauniád Mr. Beana? Poslechněte si hosty Lucie Výborné.