Přečtení slovní úlohy přetíží každého. Šuplíčky v paměti dětí se plní rychle, všímá si učitelka Matějková

Já vám řeknu dvě věty, které mi utkvěly v paměti nejen z mojí školy, ale i ze vzdělávacího systému mojí dcery. ‚Je blbý na matiku, půjde na humanitní gymnázium.‘ A druhá věta? ‚Nemá na to, ať si dá přihlášku na učňák.‘ Jak vy se stavíte k nálepkování?

Děkuji moc hned na začátek za tuto otázku. Já si myslím, že to je něco, čeho bychom se měli absolutně vyvarovat, ale nejen v té negativní rovině, ale i v pozitivní rovině. Protože když vám někdo řekne, že jste šikulka, je to také nálepka a komunikační agrese. Míří na závislost na autoritě, ať už je to učitel, rodič, šéf práce, kdokoliv.

Důležité by mělo být, aby učitelé, ale i my jako rodiče a v komunikaci sobě navzájem, abychom měli poskytovat popisnou zpětnou vazbu, která nemíří na nás jako na osobnost ve smyslu ‚šikulka‘, ‚nemá na to,‘ ‚technický typ‘ a další nálepky. Ale mířím na to, co jsme udělali: že jsme odvedli nějakou dobrou práci, jestli jsme s ní spokojení, co jsme pro to udělali a jakým způsobem se posouváme.

To si umím představit v systému ‚šikulka‘, ale v systému ‚nemá na to‘, jak to vypadá?

Čtěte také

Inkluze ve školství? Řada problémů se dá řešit. Speciálních škol je někde moc, jinde chybí, míní sociolog Prokop

Systém ‚nemá na to‘ by neměl vůbec existovat. Pokud já jako učitel přijímám roli, že jsem zaměstnanec státu a měla bych zařizovat, aby všechny děti měly rovné příležitosti, tak nemůžu přistoupit na to, že někdo na to nemá. Samozřejmě, že jsou děti, které potřebují větší míru podpory, a určitě všichni nedosáhneme úplně stejných výsledků.

Ale já jako učitel bych měla zařizovat, aby se každý rozvíjel maximálně tak, jak může. A pokud si v sobě nastavím, že na to nemá, tak mu nebudu dávat podporu, nebudu budovat jeho uvědomění, že může překonávat těžké věci – že to třeba nepůjde tak jednoduše, ale že to půjde po kouskách, že se posune a může být spokojen se svojí prací.

Chyba ve výuce

Vy jste se mluvila o tom, že i v rámci svých skupin EduMind sdílíte s ostatními. Mě by zajímaly úplně konkrétní obavy jednotlivých učitelů, kteří můžou být v Tanvaldu, v Brně, můžou být v nějaké zapadlé vesnici. Co řeší?

Já bych neřekla, že jsou to obavy. Mohou to být konkrétní situace typu, jak efektivně zahajovat hodinu, jakým způsobem s tím pracovat, dobře využít čas. Přijdou s tím, že třeba něco dělají a přijde jim, že to nefunguje úplně tak, jak by si představovali. Skupina jim nabídne podporu, oni si z toho něco vyberou a mají další možnost se k tomu vracet a reflektovat, jak se jim to daří. To je jedna oblast.

Pak jsou kritické situace, ve smyslu, že se něco stalo ve třídě a oni třeba nezareagovali tak, jak by měli. Řešíte, jak to vyřešit dál, co s tím udělat nebo jak si nastavit komunikaci, ať už s rodiči nebo s vedením školy. Nebo jsou to didaktická témata, jak něco učit konkrétně, že se jim to nedaří, že používají tento a tento materiál, zkouší to a vždycky to nedopadne tak, jak by si představovali. Takže škála věcí, kterou tam můžeme diskutovat, je opravdu velikánská.

Čtěte také

„Nechci, aby studenti měli strach, že udělají chybu.“ Olomoucká učitelka staví na empatii a partnerství

A vy umíte předstoupit před třídu a říct, že jste něco udělala špatně?

Myslím, že ano.

Já se jenom ptám, protože učitel za nás byl takový bůh, který byl neomylný.

Já musím říct, že tím, že učitelství není moje první profese, tak ani sama na sebe nekladu nějaké, řekla bych, nekonečné nároky. Snažím se být profesionál a dělat věci, jak nejlíp umím, ale i vzhledem k tomu, že se bez chyb nemůžeme posouvat, musíme umět chyby vidět a pojmenovat si, kde jsme chybu udělali. A když ji umíme pojmenovat, tak se na ni můžeme zaměřit.

Pokud chci učit děti, že chyba je prostředek pro učení, tak musím být otevřená tomu, že já jako učitel se také pořád vzdělávám, posouvám a dělám některé věci špatně. Za rok si uvědomím, že to celé bylo špatně a že to uděláme jinak.

Plná paměť

Pozorně vás poslouchám a mám pocit, že vaše učitelské vzdělávání neskončilo, že pořád pokračujete, že možná k tomu přibíráte i jiné vědy, jako je psychologie, psychoterapie... Nevím, ale mám z toho ten pocit. Je to tak?

Rozhodně. Já si myslím, že jako učitel nemůžete skončit. Jednak se pořád posouvá výzkum v tom, jak efektivně učit, jak funguje naše paměť, jakým způsobem zařizovat, aby nedocházelo například k kognitivnímu přetížení a aby učení bylo efektivní. Výzkum se posouvá, tak jako ve všech jiných oblastech, můžete to dělat líp a líp.

Čtěte také

Děti jsou informacemi přehlcené, učitel by je měl vést. Klíčová je důvěra, říká držitel ceny Zlatý Ámos

Kognitivní přetížení mě velice zajímá. Pojďte nám to trošičku rozvést dopodrobna na nějakém příkladu.

Můžeme si hodně zjednodušit naši paměť na dvě části. Je to opravdu velikánské zjednodušení, ale pro tyto účely to tak udělám. Naše paměť má dlouhodobou paměť a pracovní paměť.

Naše dlouhodobá paměť má skvělou vlastnost, že je neomezená. Vědci ještě nenašli limit naší dlouhodobé paměti. A když se něco skutečně naučíme, tak se stane změna v dlouhodobé paměti, dokážeme si to vybavit i s odstupem času a máme to jako takovou rutinu. To je něco, čemu říkáme skutečné učení, když se to dostane dlouhodobé paměti.

Ale aby se to mohlo dostat do dlouhodobé paměti, tak to musí projít přes pracovní paměť. A naše pracovní paměť je skvělá, ale je strašně omezená. Výzkumy se liší, ale má řekněme pět, plus minus dva šuplíčky.

Můj harddisk prostě není velký.

Není velký. Říkám šuplíčky nebo zásuvky, nebo krabičky můžeme říct, protože my si do nich natahujeme věci právě z dlouhodobé paměti. Takže když jsme nováček a nemáme rozvinutou znalost dlouhodobé paměti, tak nás úkol vytíží, protože si zaplníme naše boxíky něčím malým. Když se budeme učit slovíčka, tak každý boxík bude jedno slovíčko. Ale když už známe jazyk, tak rozhodně není jedno slovíčko jeden boxík, celá myšlenka je jeden boxík.

My jako učitelé musíme pracovat s tím, že právě děti mají omezený počet zásuvek a nemůžeme jim dávat tak složité úkoly, kdy dojde k tomu přetížení. Známe to všichni, možná si vzpomenete, když jste začínali řídit auto, tak všechno bylo složité: jak si tam sednu, jak narovnám zrcátka, jak narovnám sedadlo, kam strkám klíč, jak se řadí jednička, co je brzda, co je plyn. Nedej bože, když na vás někdo promluvil, tak člověk vylítne, protože jeho šuplíky byly přeplněny. Když si teď zkušený řidič sedne do auta, tak má jeden šuplík a je to vyřízeno.

My často jako učitelé nebo experti v jakémkoliv oboru zapomínáme na to, že žáci jsou nováčci a že jim se šuplíky zaplní hrozně rychle.

Já mám pocit obecně, že žijeme v době kognitivního přetížení, protože podnětů, které na nás útočí, je obrovské množství. Pracujete s tím s dětmi?

Mně to přijde zásadní věc toto říct. My musíme vědět, že to, že jsme třeba i něco pochopili, ještě neznamená, že to máme v dlouhodobé paměti. Musíme přijmout, že zapomínáme. A když to přijmeme, tak víme, že musíme něco udělat pro to, abychom to nezapomněli; že to neznamená, že jsme hloupí nebo že nejsme na matiku nebo že jsme nenadaní, že to je normální zapomínat a dostat se do stavu komunikačního přetížení. Když si přečtete slovní úlohu, tak se do stavu kognitivního přetížení dostane skoro každý.

Čtěte také

Každý šperk dokážeme s žáky dotáhnout. Nejde, že něco nejde, říká nejinspirativnější učitelka roku

Jen je potřeba si říct, že to je normální a mít strategii, jakým způsobem se s tím poprat, jakým způsobem s tím pracovat. Rozhodně je důležité o tom s dětmi mluvit, zároveň to souvisí i s potřebou dostatečného spánku a psychohygieny. Já si nemyslím, že to není téma do škol, naopak to téma do škol je. Samozřejmě to nemůžeme zařizovat, ale z mojí zkušenosti děti k tomu brzy dospějí. Když se vrátíme k přijímačkám: zjistí, že mají lepší výsledky, když se dobře vyspí.

Paní učitelko, mobil ve škole ano, nebo ne?

To je těžká otázka, jestli ano nebo ne. Já jako učitel nechci nést odpovědnost za to, co se o přestávkách s mobily děje, proto nechci, aby děti byly na mobilech ve škole. Ale zároveň, pokud potřebuji ve výuce, aby dělaly něco, co dává smysl z pohledu digitální technologie na mobilu, tak nevidím důvod, proč by ho neměly použít.

Jak se přichystat na přijímačky z matematiky? A jak se liší formativní od slovního hodnocení? Poslechněte si rozhovor Lucie Výborné.