Ber, nebo nech být, řekla mi agentka v Londýně. Tak jsem to vzal, vzpomíná na svou první zahraniční roli Marek Vašut

Vychutnala jsem si tvého záporáka ve špionážním seriálu Slow Horses. U toho mě napadlo, že někteří herci se snaží vyskočit ze škatulky záporáků, ale ty to zřejmě nejsi…

Asi to souvisí s tím, že už řadu let říkám, že se nepovažuji za umělce, že jsem prostě řemeslník. Pokud si herec sám nepíše příběhy, sám si je nerežíruje nebo neprodukuje, je výkonný umělec. To znamená, že hraje podle zadání. Neříká svoje věty, říká to, co mu předepisuje scénář, a ani to neříká tak, jak by se mu třeba někdy chtělo, ale jak to chce režisér.

Čtěte také

Ve vztahu je důležitá tolerance, usmívá se herec Navrátil. Hraje v divadelní komedii Chlapi sobě

Když jsem byl mladší, měl jsem tendenci se se scenáristou i režisérem dohadovat, že takhle by to ta postava neřekla. A už vůbec ne touhle větou. Dnes, jako předdůchodce, jsem úplně v pohodě s tím, když mi režisér, čili zadavatel práce, řekne – postavte ta kamna tady v koutě, i když je vývod pro komín o metr dál, a postavte mi je nakřivo. Už mu neříkám, že by bylo lepší je postavit před rouru a rovně, ale postavím je tak, jak chce.

Když zůstaneme u záporáků, přinášejí nějakou výhodu?

Přinášejí velkou výhodu, protože hrát Mirka Dušína tak, aby lidi neštval tím, jak je vzorný, to je mnohem větší umění, než hrát záporáky.

Jak vypadá takový casting na Slow Horses?

Dneska už je to jednoduché. Musíš být schopna udělat takzvaný self-tape. Dostaneš text, nahraješ se, nahrávku pošleš agentovi a potom už je to v jejich rukou. Když si tě vyberou, musíš to pak ještě přehrát naživo na zoom, kde sedí režisér, pomocný režisér a dramaturg.

A jak si mám najít agenturu v Londýně? Jak jsi ji našel ty?

Pomohla mi castingová direktorka, když jsem točil Mission Impossible v roce 1995. Tehdy se posílaly ukázkové sestřihy na VHS, snažil jsem se je rozdávat v castingových agenturách.

Zrovna jsem jednu lepil, když šla kolem castingová direktorka filmu Mission Impossible, podívala se, co dělám, a říká: „Chlapče, zapomeň“. V Londýně je tři tisíce agentur, takovýhle obálky ani neotvírají a rovnou je hážou do koše. Já ti zařídím pět adres a přesný čas, kdy tam půjdeš.

Čtěte také

Postavy se mi nikdy nevymkly z rukou, ale objevuji v nich sama sebe, popisuje herečka Barešová

Zažil jsem v podstatě samé zdvořilostní ne. Balil jsem se, že pojedu domů, když mi zavolala a říká: „Musíš ještě na jednu adresu, okamžitě“. A tak jsem vyběhl do čtvrtého patra, a tam seděla dáma a říká: „Vítám tě, chlapče, mám pro tebe roli. Budeš hrát velitele německé ponorky během druhé světové války v zajateckém táboře v Irsku. Strávíš celý příští měsíc na ostrově Man“. Řekl jsem, že už nemám peníze, všechno mám špinavé, zítra se vracím domů. Načež odpověděla: „Well, young man, this is a one in a lifetime opportunity. Take it or leave it.“ Ber, nebo nech ležet. Tak jsem to vzal.

Vadí ti mluvit o stárnutí? Před chvílí jsi o sobě mluvil jako o předdůchodci, znamená to, že stárnutí přijímáš?

To, že mě nevadí mluvit o stárnutí, neznamená, že mně to neleze na nervy. Zlobí mě, jak mi ubývají síly. Pořád tankuješ, ale motor je opotřebován, těsnění netěsní. To, co má dřít, nedře, co má jít hladce, dře. Nebo tě začne něco bolet.

Když člověka dřív začalo něco bolet, musel pro to něco udělat. Musel upadnout, uhodit se nebo hodně unavit. Dneska stačí, že se probudíš. Na to, aby tě něco bolelo, se tolik nenadřeš.

Kolik se bere v Hollywoodu? A jak se Marek Vašut dívá na umělou inteligenci ve filmu? Poslechněte si celý rozhovor.