Ve filmu pořád kreslíme krajinky, pojďme vzít nové plátno a začít s něčím jiným, říká herec Denis Šafařík. Jeho film O malých věcech jde do kin

Proč jste cítil potřebu před třicítkou rozpitvávat vztahy?

Myslím si, že nezáleží na tom, jestli je vám třicet nebo padesát, spíš jde o množství zážitků a o to, jak život prožíváte a jak intenzivně ho vnímáte. Myslím, že jsem dost senzitivní na to, abych dokázal reflektovat život svůj i lidí v mém okolí.

Až na povídku s Vandou Hybnerovou jsem rozpitvával problémy své generace. Chtěl jsem se hodně přiblíženou lupou zaměřit na křehké struktury jednotlivých vztahů.

Čtěte také

Za války nebyla vůle holokaust řešit, říká režisér Bebjak. Svědectví Židů z Osvětimi oživuje filmem Zpráva

Proč jste některé povídky tak vyhrotil?

Kdyby byl tento film psaný a točený realisticky, jsem přesvědčený, že by to bylo nekoukatelné, možná by to bylo patetické a trapné. Takže jsem potřeboval vzít esenci nějaké situace – ať už je to žárlivost nebo dva rodičové, kteří jsou od sebe a mají spolu dítě – která se nám děje, a posunout ji do absurdity, trochu tu samotnou realitu vychýlit. A mám pocit, že v tu chvíli může divák ucítit nějakou emoci jednodušeji a realita tam doběhne.

Kde se ve vás bere energie dělat nové věci?

Asi je to vrozená predispozice. Chci pracovat na věcech, co mám rád. Když jsem v 11 odešel do Prahy studovat balet, zažil jsem první velký dril – musel jsem hodně pracovat, aby ze mě něco bylo. A ten dril byl pak přerušen zdravotní komplikací, což s sebou neslo i jakousi příchuť prohry.

Na jeviště už si nechodím pro potlesk, ale pro společnou chvíli s divákem.

Chtěl jsem být baleťákem v divadle, přišlo mi to estetické a že je za tím vidět práce a síla. Zároveň jsem s odstupem času strašně rád, že se to nepovedlo. Z představy, že bych to dělal, mám teď husí kůži. Ale myslím, že tam byl i ten prvopočátek střetu s publikem, kdy dochází k nějaké výměně energie s divákem. Já už nejsem ve fázi, kdy to dělám kvůli exhibici a potlesku, už si tam chodím zažít tu společnou chvíli.

Čtěte také

Krále Šumavy jsme trošičku narovnali, spousta věcí se v dějepise neučí, říká herec Oskar Hes

Co máte v šuplíku?

Chci rozvíjet a hledat, co dokáže filmové médium, jaké žánry může vytvořit v 21. století. Já jako divák mám pocit, že jsme zabředli někam, kde kreslíme krajinky. Krajinky už se dokreslily, pojďme vzít nové plátno a začněme dělat něco jiného.

Je v Americe jiné herectví?

Dělali jsme tam muzikály a činohry, ale přišly mi nemoderní. Byl to takový jevištní realismus, ale mě baví být víc experimentální. Ale důležité bylo, že jsem si tam uvědomil, že to chci dělat. V LA jsem absolvovat přijímačky, udělal jsem je, rok tam studoval, ale sen zkrachoval na financích, a tak jsem jel do Německa uklízet hajzlíky.

O čem je jeho kniha Beztvárci? A jaké téma otevírá? Poslechněte si celý rozhovor.