Za války nebyla vůle holokaust řešit, říká režisér Bebjak. Svědectví Židů z Osvětimi oživuje filmem Zpráva

27. září 2021

Svůj nový film natočil Peter Bebjak na základě knihy Alfréda Wetzlera nazvané Co Dante neviděl. Wetzler v roce 1944  spolu s Rudolfem Vrbou uprchl z koncentračního tábora v Osvětimi a přinesl světu důkazy o jeho fungování. Jak se režisérovi podařilo navodit dojem fungování nejhorší továrny na smrt v dějinách? V čem je podle Bebjaka námět důležitý pro dnešní dobu? A proč slovenská společnost na příběh Wetzlera a Vrby zapomněla?

Ve filmu přichází scéna, kdy jsou oba hrdinové u stolu s doktorem Warrenem z Červeného kříže, který má na stole dvě bedničky – v jedné jsou pohlednice odeslané z Auschwitzu a v druhé byla potravinová pomoc Červeného kříže, která byla naopak zasílána do Auschwitzu. Tato scéna se skutečně odehrála?

Myslím, že Wetzler tam Warrena vložil – a my určitě jsme ho tam tak vložili – jako postavu zhmotňující všechny lidi, kteří pochybují a nevěří. Ale detaily, co Wetzler napsal, jsme vzali z jeho knihy: to, že tam byla posílána pomoc nebo že důvěřovali Německému červenému kříži, že je poctivě informuje.

Když se odstřihneme od filmu a budeme se věnovat tomu, co o tom víme: Jak těžké vůbec bylo, aby té zprávě lidé uvěřili?

V té době se tomu myslím báli uvěřit. S historiky jsme se bavili o tom, proč nezakročili, proč koncentrační tábory nesrovnali se zemí. Vysvětlili nám, že v roce 1944 nebo 1945 to nebylo téma na pořadu dne. Tématem byl vojenský zásah proti Hitlerovi, porazit ho ve válce, ale neřešil se holokaust. Ten se začal řešit, až když vyplaval na povrch při soudních procesech. Až tehdy se to stalo tématem, do té doby to bohužel nikoho z politiků moc netrápilo a nezajímalo.

Když jsme u té politiky: na závěr, když už je scéna setmělá, ozývají se hlasy různých politiků. Proč tam jsou?

Protože ten film vznikl z nenávisti – ne z mojí, ale z nenávisti lidí. Když se do slovenského parlamentu dostala strana naše Slovensko, která má velmi blízko k nacistickým ideám, tak si při skládání přísahy do Národní rady dva poslanci z demokratického křídla připnuli židovské hvězdy. Bylo to ve výročí dne, kdy se Hitler dostal k moci. Na památku všech obětí. A k fotografii, která k tomu byla na sociálních sítích uveřejněna, bylo velmi mnoho nenávistných komentářů. Ale opravdu hodně. Přály jim smrt, nazývaly je Židy, kteří si zaslouží smrt v plynových komorách.

Čtěte také

V tu chvíli se ve mně ozval pocit: Kde to vlastně žijeme? Čeho jsou lidé schopní a proč? Uvědomil jsem si, že stačí málo, aby se dostali do období nejistoty či strachu, což už několik let prožíváme. Nejistota a strach z té nejistoty dávají živnou půdu všem extremistickým stranám a politikům, kteří tak získávají publikum.

Celý závěrečný formát, jak je udělaný ve filmu, přechází od politiků k mase lidí, kteří některé jejich věty opakují, přijímají je za svoje a nenávist se šíří dál a dál. Netvrdím, že se znovu stane to co za války, ale může se stát něco velmi podobného. Také může přijít někdo, kdo vás bude pronásledovat na základě názoru, vyznání či orientace. K tomu máme někdy velmi blízko.

autoři: Lucie Výborná , jkh

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.