Arabské stínové divadlo je památkou UNESCO, přesto málem zaniklo

V Egyptě mají děti pololetní prázdniny, a také proto je nádvoří historického domu Bajt Suhajmí ve starém centru Káhiry úplně zaplněné dětskými diváky a jejich rodiči.

Je sedm hodin večer, na nádvoří je tma a před diváky září bílé průsvitné plátno o velikosti asi dva krát tři metry. Prosvěcuje ho lampa umístěná za plátnem, a teď se na bílé ploše objevily dvě pestrobarevné postavičky. Jsou ploché, přitisknuté k plátnu zezadu a hýbou se po něm loutkovými pohyby. Také tyhle barevné loutky prosvěcuje silná žárovka zpoza plátna.

Z jednoduchého příběhu o prodavači granátových jablek plyne ponaučení, že pomáhat se má nezištně. Tradiční egyptská pohádková postava Goha vtahuje do příběhu a dialogu děti i dospělé a loutkoherci za plátnem zvládají mluvit, zpívat a ještě vodit loutky.

Kam s dětmi o prázdninách

Muhammad a Fatma se dvěma malými dcerami se po představení tváří pobaveně: „Byli jsme tu dneska poprvé a bylo to skvělé. Myslím, že s manželkou jsme se bavili možná víc než naše děti. Mají teď prázdniny, tak chceme, aby toho využily. Jeli jsme sem na představení kus světa, bydlíme až u pyramid v Gíze.“

Jiný divák s rodinkou bydlí naopak za rohem: „Moc pěkné představení, už jsme tu jednou byli. Jsme místní, ze starého města. Tohle je kus egyptského dědictví, v Egyptě je Aragóz doma. Příští pátek zase vezmeme děti a půjdeme znovu.“

Vzkříšené umění

Jdu se podívat, kdo ty krásné scény zezadu na plátně tvořil, a potkávám mladého loutkoherce Mustafu Sabbágha. „Tohle je naše původní egyptské divadlo, žádná inspirace evropským divadelním uměním,“ zdůrazňuje s tím, že jeho soubor si dal za cíl tohle tradiční umění oživit.

Divadlo v pensylvánském zapadákově je jako okénko do starých časů

• Upravit
• Smazat

Není moc důvodů, proč by mělo návštěvníky Pensylvánie lákat město Altoona. Dobu své největší slávy, kdy bylo důležitým průmyslovým sídlem a železničním uzlem, má dávno za sebou. Jedním z posledních míst, která roky rozkvětu připomínají, je historické Mishlerovo divadlo. Pro Čechy je o to zajímavější, že nápadně připomíná americkou verzi pražského Národního divadla.

Před dvaceti lety zbyl totiž prý v celém Egyptě jediný lidový loutkoherec. „Hasan Channúfa by poslední. Pak se ale o záchranu divadla začala snažit naše skupina mladých absolventů umělecké akademie,“ dodává Mustafa.

Loutkoherec všeuměl

„Loutkoherec tu musí být všestranný – vymýšlí loutky, vyrábí je, hraje s nimi, musí dobře mluvit i zpívat,“ popisuje staré egyptské umění jeho mladý protagonista Mustafa Sabbágh. Spolu s kolegy si také sami vyrábějí loutky podle starých vzorů. Jsou ploché, průsvitné a sestávají z několika navzájem pohyblivých dílů spojených nýty.

„Loutky jsou vyrobené z tenké barvené kůže. Některé jsou pohyblivější, jiné strnulejší, záleží na povaze postavy,“ ukazuje mi Mustafa, jak dvěma tyčkami připevněnými k různým částem loutky vytváří na plátně její krásné pohyby. Musí ale zároveň dávat pozor, aby sám nevrhal na scénu stín.