Česká loutka není jen turistickou atrakcí, připomíná šéfredaktorka časopisu Loutkář

Česká loutkářská tradice je v zahraničí stále respektovaná. „Když se venku řekne česká loutkářská škola nebo české loutky, tak všichni vědí nebo jenom tiše řeknou: To je dobré,“ říká.

Čtěte také

Velmi ráda by přivítala, kdyby se díky zápisu do UNESCA o loutkách více vědělo, na druhé straně se obává, že se české loutky stanou jenom turistickou atrakcí. „Obávám se, že se po Praze a po republice vyrojí komerční šíbři, kteří budou prodávat tradiční české tradiční loutky a budou na tom čistě rýžovat peníze,“ varuje.

Co Čech, to loutkář

Existuje několik typů loutek – marionety, které patří do českého divadelního světa, loutky stínové, maňásci, loutky typu manekýn s neviditelným ovládacím systémem. „U nás jsou nejzajímavější marionety,“ přiznává.

Do historie českého loutkářství se zapsalo několik milníků – tradiční marionetáři výrazně promluvili do české kultury, amatérské divadlo bylo populární a platilo: Co Čech, to loutkář.

Co přinese českým loutkám zápis do seznamu UNESCO? Klikněte na video.

Dvě uplynulá století českého loutkářství jsou plná velkých zlomů. V první polovině 19. století dominovali tradiční loutkáři, kteří zprostředkovávali českému venkovu kulturu v českém jazyce, ale nebyla to cílená buditelská aktivita.

Později se česká společnost začíná emancipovat a z loutkářů se stávají amatéři, kteří pochopí, že loutkové divadlo je výborný nástroj pro výchovu dětí. „Přichází komická postava Kašpárka,“ upozorňuje.

Loutky jsou v české povaze velmi zakódovány, jenom si na to musíme vzpomenout.KATEŘINA LEŠKOVÁ DOLENSKÁ

A od rodinného hraní se přechází k uměleckým loutkovým scénám, které daly základ profesionalizaci oboru. V druhé polovině 20. století se loutky stávají rovnocenným druhem divadla, které si zaslouží vlastní vzdělávací pracoviště. „Na modelu české školy vznikla jiná pracoviště ve světě,“ uzavírá.

Audio záznam celého rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.