Divadlo v pensylvánském zapadákově je jako okénko do starých časů
Není moc důvodů, proč by mělo návštěvníky Pensylvánie lákat město Altoona. Dobu své největší slávy, kdy bylo důležitým průmyslovým sídlem a železničním uzlem, má dávno za sebou. Jedním z posledních míst, která roky rozkvětu připomínají, je historické Mishlerovo divadlo. Pro Čechy je o to zajímavější, že nápadně připomíná americkou verzi pražského Národního divadla.
Stojíme s Katherine Shafferovou, ředitelkou divadla, a její dcerou Maggie, která má na starost prodej vstupenek, v maličké kanceláři vedle nevelkého foyer. Obě dámy užasle sledují obrázky na mém mobilním telefonu.
Ukazuju jim naše české Národní divadlo – větší a o čtvrt století starší než to zdejší, ale jinak svým interiérem hodně podobné.
Když mě Katherine vede do hlediště, jsem to pro změnu já, kdo má v sále plném majestátních lóží a balkónů, rudých sedaček a zlaté výzdoby dojem, že je v Praze u Vltavy a ne uprostřed pensylvánských kopců. I když tady výzdobu ladili spíš do barokního a klasicistního stylu.
Divadlo, které vstalo z popela
Zdaleka ale nejde jen o dojem z interiéru, nápadně podobná je také divoká historie tohoto stavení. Ředitelka Katherine mi o ní vypráví, jako by ji celou sama prožila.
Mishlerovo divadlo dokončili v roce 1906, ale ještě téhož roku ho zničil požár. Opravili ho a znovu otevřeli už roku 1907. Za obnovou stál především zakladatel a mecenáš Isaac Mishler.
Ovšem i zdejší divadlo stejně jako to české Národní zažilo chvíle, kdy se o jeho přežití zasloužila také veřejnost. Nějaké peníze se vybraly už tehdy po požáru, ale místní lidé se znovu angažovali i v roce 1965.
Holubí dům
„Divadlo bylo několik let prázdné, chtěli ho strhnout a udělat z něj parkoviště, ale místní spolky ho nakonec odkoupily. Budova byla v dezolátním stavu – v zimě sem děravou střechou sněžilo, v lóžích se zabydleli holubi,“ vypráví Katherine Shafferová.
Už tehdy u toho současná ředitelka byla, když spolu s přáteli začali divadlo rekonstruovat podle původního návrhu ze začátku 20. století. „Dnes už je těžké si představit, jak to tu před záchranou divadla vypadalo,“ začíná vzpomínat.
„Poslední majitel tu provozoval kino, takže všechny stěny natřel na černo. Odstranil také původní vzácný lustr přivezený z Rakouska, který zmizel neznámo kam,“ přibližuje tehdejší situaci.
Altooňané sobě
Postupné zvelebování a rekonstruování původních prvků pokračuje vlastně až do dnešních dní a místní komunita se na tom velmi aktivně podílí.
Nejde ale jen o peníze. S historickými sedadly v hledišti zdarma pomohl zdejší řezbář a zapojila se například i městská nemocnice.
Katherine Shafferová mi ukazuje původní nástěnnou malbu z roku 1907, kterou při opravách odhalili pod nánosy dalších. Na její obnovu altoonská nemocnice poskytla stovky skalpelů.
Odrazový můstek na Broadway
„Cítíme od místní komunity obrovskou podporu. Zdejší obyvatelé to tu považují za svůj kulturní domov,“ říká ředitelka. V divadle se střídají lokální soubory a místní komunitní soubor tu teď nastudoval Romea a Julii.
Mishlerovo divadlo je jedno z posledních míst, odkud ještě v Altooně nezmizel duch doby jinak dávno odváté průmyslové a železniční slávy. Tehdy zdejší divadlo bývalo důležitou testovací zastávkou západních souborů při jejich cestách na východ do New Yorku.
Když mělo představení v Altooně úspěch, odjížděli odsud prý herci na Broadway s patřičným sebevědomím.
