30 let čekání. Našly se filmy expedice Tatra kolem světa, rozhlas zve na speciální promítání
Objeli svět a přivezli domů 100 hodin unikátních filmových záběrů. Z expedice Tatra kolem světa nakonec vznikly dva celovečerní filmy, jen je nikdo nikdy neviděl. Oproti plánu je neodvysílala televize, ani se nedostaly do kin. Po 30 letech na ně získal práva Český rozhlas a zve na speciální promítání ve svém největším studiu na Vinohradské třídě.
Bude mu 83 a nedá mu spát, zda letos vyrazí opět do Pyrenejí, nebo si střihne cestu napříč Mongolskem. Zvažoval i Sibiř. „Tam jsem ještě nebyl,“ přiznává Stanislav Synek, jeden ze čtyř účastníků expedice Tatra kolem světa, která za tři roky zvládla projet skoro sedmdesátku zemí po celé planetě. Kdo by to do jaderného fyzika řekl.
Vyprávět o dálkách umí, hltáte každou vzpomínku. Ale když před ním najednou stojí notebook a tam třicet let zapomenuté záběry z expedice Tatrou kolem světa, zkoprní.
Čtěte také
„Úplně zírám,“ vyrazí ze sebe po chvíli s pohledem upřeným na první minuty z dvojice kazet, na jejichž páscích jsou nahrané tři hodiny cestopisných dokumentů. „To je mimořádné,“ sbírá dech. „Vůbec jsem netušil, že něco takového existuje.“
Slavný odjezd
Kdo by to byl také tušil, na tatrováckou expedici se skoro zapomnělo. V roce 1987 se s ní na Staroměstské náměstí přitom přišly rozloučit davy lidí. Na palubě seděl kameraman a šéf výpravy Jiří Stöhr, novinář Petr Bárta, tlumočník Stanislav Synek a František Jeniš, pilot rogala, které si kvůli záběrům „z ptačí perspektivy“ vezla Tatra 815 GTC s sebou. Takový dnešní dron.
Auto propůjčil státní podnik v Kopřivnici. Na cestu také vybral své řidiče – Dalibora Petra a Karla Valchaře. V půlce cesty se mají vystřídat, podle plánu někde v Brazílii.
Ale dost příprav, je čas odjezdu
V náruči FBI a CIA
Expedice projíždí zběžně Evropu, následují Spojené státy americké. Tam je nápadný tatrovácký obr z rudého středu Evropy nezvaným hostem. Čech je ale člověk nápaditý, a tak si výprava z federálního dozoru udělá v potemnělých uličkách Los Angeles, od kterých je místní odrazovali, bodyguardský ansámbl.
„Říkali nám: To jste se zbláznili! To je nejnebezpečnější čtvrť v Los Angeles, tady vás určitě zabijí! Já na to: Nedělejte si starost. Věděl jsem totiž, kde jsou naši strážci – tady bylo jedno auto, támhle jedno – byli rozmístění ze všech stran. Nasadili na nás až sto agentů FBI, CIA... A to už je něco.“
V ruce mají pistole
Něco možná, ale oproti epizodě v Guatemale to nebylo nic. Výpravu zatkli v noci tamější četníci, nebo spíš vojáci. Měli samopaly a kamenné tváře. Petr Bárta si tehdy do palubního deníku zapsal:
„Poprvé se mě zmocnil ten druh strachu onu noc. Otevřu oči. Uvědomím si, že se nalézám uprostřed noci kdesi v Guatemale. Po stropě bloudí světelné kužely baterek, zvenčí jsou slyšet hlasy a co chvíli někdo buší na uzavřené dveře Tatry. Vyhlédnu ven. Ve tmě kolem vozu pobíhají civilně oblečené postavy. V ruce mají pistole a automatické zbraně. Je tři čtvrtě na dvě.“
Tatru vybrakují a Čechoslováky zavřou do vězení. Následuje diplomatický skandál, o kterém z místa referuje dokonce zvláštní zpravodaj Československé televize.
Když Stanislav Synek pozoruje záběry z Guatemaly po třiceti letech, domýšlí se, že výprava zřejmě popudila místní úřady přelety rogalem nad ruinami mayského Tikalu, posvátného starověkého města. Kdo ví, scenérie jsou to ale úchvatné.
Ještě pár jich přijde směrem na jih, hlouběji do Latinské Ameriky. Tady ale první kazeta končí. Pusťme druhou.
Smartphone by se hodil
Z Jižní Ameriky musí tatra trajektem. Výprava si odskočí na Galapágy a pak letadlem dál přes Tahiti do Austrálie. Kamera ji následuje všude, kam to jde.
Čtěte také
Jiří Stöhr před pár lety v rozhlasovém studiu láteřil, že po návratu do Československa musel chodit s ramenem na rehabilitace, jak si ho kvůli hřmotné technice otlačil. Točit na iPhone by asi uvítal, už proto, že by si nemusel dělat starosti, kolik filmových pásů naskládat do kamionu.
„Táhnete to s sebou a musíte furt přemýšlet, že když materiál zrovna vyplácáte, nezbyde vám na to, co je za rohem.“ A natáčení za jízdy? „Představte si, že jste v polopoušti. Je tam křoví, prašná krajina. Znamená to přinutit šoféra, aby zastavil, vyndat nádobíčko, běžet kilometr a půl, postavíte kameru, on přejede, popojede další kilometr a půl, vy to sbalíte a běžíte za ním. A máte osm vteřin.“
Barikády a tragédie pod hladinou
Vrátit se? To se kolikrát nedalo, kroutil hlavou Stöhr. A kdo by se chtěl vracet, když před sebou měla parta dobrodruhů ještě celou Asii a Afriku.
V Číně se výprava přichomýtla ke studentským demonstracím proti tamějšímu komunistickému režimu, tatrovka málem skončila s haraburdím na barikádách. K expedici se také přidal Aleš Novák z tatrováckého výzkumu.
A byl to právě on, kterého spolu s Františkem Jenišem pohltila pákistánská řeka Hunza pod zasněženými vrcholky Himálaje. Novák vyplaval, Jeniš zůstal pod hladinou. Výprava i přivolaní policisté pročesali proud kilometry daleko, nikoho nenašli.
Nejde na to zapomenout, svěřila se mi před lety jeho žena Ludmila Jenišová: „Ale čas to trochu otupil a zhojil.“ Jenišovo místo v tatrovce zůstalo prázdné, nikdo si na něj nedovolil sednout.
Závan svobody 1968 a 1989
Už bez Jeniše se výprava přesunula na jih Afriky. Někde v chýši na hranicích Zambie s Malawi zaslechl Stanislav Synek z místního tranzistoru zprávy z Československa. Doma je revoluce, zapsal si Petr Bárta. „My se flákáme kdesi na jihu Afriky a zatím se doma odehrává dobrodružství mnohem více fascinující,“ pokračoval.
Na úpatí africké střechy zvané Kilimandžáro se výprava dozvěděla o zvolení Václava Havla prezidentem. Vtipné, usmál se před pár lety u mikrofonu Stöhr, až mu vyskočily koutky úst k brýlím. Už jednu volbu hlavy státy odsud s Bártou sledovali, to když se v březnu 1968 dostal na hrad Ludvík Svoboda.
To ale není ta nejlepší náhoda – vrcholku Kilimandžára se totiž taky říká Uhuru, svahilsky právě „svoboda“. Tenkrát vydržela jen pár měsíců, ale teď už jsou komunisté skutečně na lopatkách.
Ticho po asfaltu
Cestou domů stihli dobrodruzi ještě Egypt, Jordánsko nebo Sýrii. Záběry semitské Palmýry jsou jedinečné, po devastaci samozvaným Islámským státem už nikdy nebude jako dřív. Pak ještě travertinové kaskády v tureckém Pamukkale, které od té doby naopak poničily masy turistů, a hurá domů do Prahy.
Čtěte také
Je rok 1990 a parta dobrodruhů je zpátky. V úplně jiné zemi, ale pořád doma. Vítá je opět Staroměstské náměstí. Už není zaplněné, ale pořád tu je spousta těch, kteří zážitky výpravy sledovali v televizi, v rozhlase, v novinách a časopisech. Těší se na knihy, reportáže, na televizní seriál a celovečerní filmy.
Jenže socialistickou nálepku ze sebe expedice už nesetřepe. Vyjely za jiného režimu, vrátili se po pádu totality. Co nám můžou vyprávět? Knihy vyjdou, filmy na Barrandově vzniknou, ale už je nikdo neodvysílá. Ještě je v 90. letech stačí zdigitalizovat na analogové betakazety, ale pak už je ticho po asfaltu. Nikdo o filmy nemá zájem.
Tam za nákladovým nádražím
Z poličky je Národní filmový archiv sundal až nyní – po třiceti letech. Kazety se z Barrandova dostaly na Žižkov, do baráčku s vrzající modrou brankou za nákladovým nádražím. Ulice Malešická. Je tu celý fond starých snímků vyrobených ještě za socialismu – Troškovo Slunce, seno i Kachyňova Smrt krásných srnců. A dalších osm stovek snímků, mezi nimi i Tatra kolem světa. Oba dva filmy.
Nikdo je nikdy neviděl, před veřejností zůstaly pásky skryté. Až doteď. Máte mimořádnou příležitost se podívat, co na nich je. Český rozhlas získal na vysílání práva a 1. února zve každého, koho Tatra kolem světa zajímá, aby se na zapomenuté filmy přišel podívat do studia S1 na Vinohradskou třídu v Praze.
Úplně celé je poprvé uvidí i Stanislav Synek, poslední žijící účastník celé expedice Tatra kolem světa. Z Prahy zpátky do Prahy. Teď na jaře tomu bude třicet let, co se spolu s Karlem Valchařem, Petrem Bártou, Jiřím Stöhrem a Alešem Novákem vrátili domů.
A že to byla jízda.
Související
-
Expedice Z100 jde ve stopách Zikmunda a Hanzelky. Dva rodáci z Plas si plní klukovský sen
Půl světa jsme projeli každý sám, pár expedic spolu, získali jsme zkušenosti, kontakty. Přišel čas splnit si sen a vzdát poctu našim klukovským idolům.
