Příběh jedné expedice

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jeden z diapozitivů expedice Tatra kolem světa

Když v roce 1987 vyráželi, měli velké plány. Parta dobrodruhů chtěla objet celý svět, udělat reklamu Československu, a natáčet, co po cestě zažije. Po třech letech se vrátili domů se spoustou zážitků na kilometrech filmových pásků. Jenže po revoluci už o expedici nebyl zájem. Filmy nikdo neodvysílal, našli jsme je až my – po 30 letech. Kam zmizely a co na páscích je?

„Řeknu vám to upřímně,“ nadechl se Jiří Stöhr a trochu zrudl, skoro se naštval. „Oni už o to neměli zájem.“

Bylo jaro 2017, třicet let od startu expedice kolem světa a pan Stöhr, tehdy už kameraman dávno v důchodu, se kroutil na vrtavé stoličce v malém rozhlasovém studiu na Vinohradské 12. Dobrou půlhodinu mi vyprávěl o těch nejzazších koutech planety, které projel v 22tunovém kolosu jménem Tatra 815 GTC. Na rameni kameru, v ruce filmové pásky. Proč ale po sametové revoluci o jeho filmy nebyl v televizi zájem, pochopit nedokázal.

Změnila se doba.

Čtěte také

Obytnou nákladní tatrovku dali dohromady ve Studénce v polovině 80. let, v březnu 1987 opustila hranice Československé socialistické republiky. Na palubě byl se Stöhrem tlumočník Stanislav Synek, pilot rogala František (Filip) Jeniš a novinář Petr Bárta. Řidiče vybral sám státní podnik v Kopřivnici – na cestě se vystřídali Dalibor Petr a Karel Valchař.

Projeli Evropu, pak sever Ameriky, následně pokračovali na jih, do té latinské. Pak Austrálie, Asie (tam se připojil Aleš Novák z tatrováckého vývoje motorů), nakonec přišla Afrika. Expedice byla zrovna na hranicích se Zambií a Malawi, když Stanislav Synek z jednoho tranzistoru náhodou odposlechl čerstvé novinky z dalekého domova. Jakeš odstoupil! Doma je revoluce, zjistila výprava. Havla zvolili, když pánové parkovali na úpatí Kilimandžára, jinak také Uhuru. To je svahilsky „svoboda“. Trefné, že?

Komunistická expedice?

Expedice se vrátila na jaře roku 1990. Petr Bárta se na hraničním přechodu v Mikulově dojal. Už tu nebyla ta „šílená závora, kterou neprojel ani tank“. „Strašně se těším…“ prozradil na mikrofon. Jenže uvítání na Staroměstském náměstí už nebylo tak mimořádně vřelé jako loučení. Výprava dostala nálepku „komunistická“, přestože jejím hlavním záměrem byla hlavně propagace československého strojírenství ve světě, ne snad totalitního režimu ze srdce Evropy.

Prohlédněte si pár fotografií z výpravy:

A tak i když ve filmových studiích na Barrandově ještě stačil tým Jiřího Stöhra sestříhat a vyrobit dva celovečerní filmy (ne už plánovaný seriál), nikdo je nikdy neodvysílal. Ani televize, ani kina. Ještě na cestě o zážitky tatrovky chtěly vědět noviny i časopisy. Vysílalo o nich rádio. Televize dokonce za tatrovkou posílala zvláštní zpravodaje. Teď už expedice nikoho nezajímala.

Stöhra to mrzelo. Ani po 30 letech na to nezapomněl, a jak mi tak o na té stoličce ve studiu vyprávěl, nevědomky nastartoval pátrání, které skoro po třech letech skončilo v jednom malém domečku za nákladovým nádražím v Praze na Žižkově. Tam, v prvním patře, v regálu spolu se stovkami dalších filmů, poslední roky ležely – dvě analogové betakazety s třemi hodinami zážitků expedice, která na konci 80. let projela svět. Zatkli ji v Guatemale, v Pákistánu přišla o jednoho z dobrodruhů.

Byly to dlouhé tři roky, které teď mohou znovu ožít na plátně. Jiří Stöhr už je bohužel neuvidí, stejně tak ani Dalibor Petr, Petr Bárta nebo František Jeniš.

Spustit audio

Související