Zkroťte v sobě neandertálské zvíře a objevte vychutnávače, nabádá Pavel Maurer
Chci být zdravý, žít věčně a jíst a pít vše, co mi chutná! Podobné výkřiky nelze brát úplně vážně, ale současně ani na lehkou váhu. V nitru duší toužíme v podstatě všichni žít co nejdéle, bez bolesti, užívat si zdraví, ale současně v nás dřímají ďábelské choutky jíst a dělat samé nezdravé věci.
Cpeme se výborným jídlem, i když tušíme, že nám to nedělá moc dobře, a stejně si neumíme říct dost. Nejvíc je to vidět na různých večírcích, rautech, svatbách, či jiných oslavách a příležitostech, kdy za spořádané krmě neplatíme, a můžeme proto libovolně poletovat od jedné mísy dobrůtek ke druhé a naplňovat si břicho k prasknutí. Málokdo v sobě dokáže zkrotit to zvíře neandertálské, pračlověka, který si geneticky pamatuje jak umíral hladem a ví, že když je jídlo k mání, je třeba si okamžitě udělat zásoby na zimu. Všichni jsme v té chvíli spíše gurmány a žrouty než gourmety a vychutnávači.
Co na tom, že nám té chvíli už naše tělo signalizuje: Už nemůžu dál! Ještě se trochu přemůžeme a kopnem do sebe jedno pivko zdarma, tiramisu a panáčka na vytrávení a kávičku nakonec.
„Oči by jedly”, říkávala moje babička, která byla ovšem nebývale střídmá. A vždy přiznala, že by i její oči snědly všechno na stole, ale mozek - díky Bohu velí - ne! Dožila se devadesátky v celkem dobré formě. Nikdy jsem ji neviděl opilou, nikdy neřekla: „Já jsem se přejedla." A neřekla ani: „Já to po vás, vnoučkové milí, vše dojím, aby nebyly zbytky."
„Jez do polosyta, pij do polopita”, tohle byla její další hláška, kterou vždy dodržovala a která jí podle mého názoru prodloužila o pár let její spokojený život.
Je to jasné! Všichni chceme být zdraví a věční, ale abychom si nemuseli moc utrhovat od svého korýtka. Připomíná mi to bonmot, který nám na hodinách kreslení říkal pan profesor Motl: “Všichni byste chtěli malovat jako van Gogh, ale abyste si přitom nemuseli uříznout ucho!” Tak takhle nějak to vidím i já s jídlem, pitím a naší celkovou životospávou.
