Životní příběh Ladislava Gorala

I ve vysokém věku stále pracoval a byl také hostem besed, kde se lidé často ptali, jak je možné, že nějaký Rom z Kotěhůlkova se dostal až na pozici do Úřadu vlády, má tolik známostí a vědomostí. Se svými osudy se svěřil Janě Šustové.

Ladislav Goral se narodil v roce 1939 a jeho život byl protknutý setkáními s pozoruhodnými lidmi.

Zpívání v romském skautu, 1975|foto:Paměť národa / Post Bellum, ©

„Já jsem se narodil v Maďarsku, tehdy to bylo Maďarsko. A moji rodiče, ještě než mě pokřtili a napsali rodný list, se odstěhovali na Slovensko. Ihráč je taková nádherná vesnička na středním Slovensku a tam jsem žil až do konce 2. světové války. Pak po vyhoštěných Němcích ze Slovenska zůstalo obrovské množství prázdných vesnic, tak tam zase nahnali Romy, posbírali je z osad a nahnali do těch vesnic, jako byl třeba Kunešov. Tam tehdy žilo kolem 2000 Němců a po válce je všechny vyhnali. A do této mrtvé vesnice nastěhovali Romy. Takže tam jsem byl až do roku 1950 a v 50. roce táta postavil dům v Kremnici, no a tam už jsem potom byl až do roku 1953, kdy jsem utekl z domova a jsem tady.“

Tehdy mu bylo 14 let, Prahu neznal a vůbec nevěděl, kam z nádraží jít.

V romské osadě v Levoči, 1978|foto:Paměť národa / Post Bellum, ©

„Tehdy byli náboráři na nádražích, protože hledali nějaké lidi do zaměstnání. Vše se budovalo po válce, hodně se stavělo. A existoval podnik Zemstav, který stavěl tratě, domy, silnice a všechno možné. A jeden takový náborář stál právě na nádraží a uviděl takového kluka, takového smrada, jako jsem byl já, tak se ptal: ‘Chlapečku, kam jdeš?’ A já na to: ‘Co ti je do toho?’ Už doma jsem se učil od táty, že nemám věřit cizím lidem. Ale když už byli všichni pryč a já tam pořád někde stál, protože jsem z toho nástupiště netrefil ven, tak ke mně zase přišel a ptal se: ‘Hledáš nějakou práci?’ Já říkám: ‘Jo’. ‘Tak pojď se mnou, já ti něco najdu.’ A opravdu jsem šel s ním a ta firma sídlila na Florenci, jak je autobusové nádraží, on dělal toho náboráře a jeho žena pracovala v osobním oddělení. To byli manželé, kterým tehdy bylo kolem čtyřiceti let, a byli bezdětní. Takže já jsem jim spadl do klína, jako by jim Bůh poslal syna, nebo dítě, tak si mě nechali.“

U těchto lidí zůstal Ladislav Goral až do vojny a po ní nastoupil k Montážnímu podniku spojů, kde měl zase štěstí na správného člověka.

„Tam si mě všimnul nějaký pán, který se jmenoval Láďa Starosta, boxoval za Uhelné sklady, byl to takový starý pán, ale velice razantní, s nikým se nepáral. A on říkal: ‘Ty kopat nebudeš, tebe je tady škoda! Koukám, jak jsi šikovnej, jak umíš mluvit – půjdeš do školy!’ A přihlásil mě na prumku na dálkové studium slaboproudu, což je obor telefony. To jsem absolvoval, pak jsem dělal mistra. A tam jsem byl až do roku 1980, skoro 20 let jsem byl v tom Montážním podniku spojů. A mezitím jsem se seznámil s takovými lidmi, jako byl Petr Pithart, Zdeněk Pinc, Béďa Moldanů a jiní. A protože Zdeněk Pinc dělal asistenta Patočkovi na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, tak říkal: ‘Střední školu máš, co kdyby šel na vysokou?’ No tak jsem to zkusil.“

Na chalupě Václava Havla v Hrádečku, 1993 (Ladislav Goral sedmý zprava, druhá řada)|foto:Paměť národa / Post Bellum, ©

Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy studoval Ladislav Goral dějiny. Ve čtvrtém ročníku ho ale vyhodili, protože se přátelil s chartisty. Tyto kontakty však po revoluci vedly k dalšímu profesnímu obratu v jeho životě.

Ladislav Goral v době svého působení na Úřadu vlády ČR|foto:Paměť národa / Post Bellum, ©

„Když jsem skončil v Montážním podniku, tak jsem šel jezdit k Dopravním podnikům, jezdil jsem autobusem až do roku 1990. A v roce 1991 jsem nastoupil na Úřad vlády jako poradce Petra Pitharta. Tím, že jsem se s Pithartem znal už léta, i s jeho rodinou a jeho drahou manželkou, tak chtěl někoho přes Romy. Oni věděli, že já se romskou problematikou zabývám a Viktor Sekyt také, tak mě doporučil. Nastoupil jsem k Pithartovi a zůstal jsem tam až do důchodu.“

Ladislav Goral se objevil také v řadě českých filmů a televizních seriálů.