Batoh místo stanu, prášky na bolest a tisíc metrů skály. Český student zdolal El Capitan za jediný den

8 fotografií

Vylezl jste na jednu z největších žulových stěn na světě, El Capitan v Kalifornii. A hned dvakrát během jednoho týdne. Kolika lidem se to před vámi podařilo?

Přede mnou čtyři a teď my dva – já a můj parťák Samuel Stroh, americký lezec. Ti všichni čtyři zmínění jsou legendy sportu: Sonny Trotter, Alex Honnold, Brett Gobright a Seb Berthe. Je to silný pocit být zařazen za takovými jmény.

Čtěte také

iROZHLAS

Je hezké vidět, že máme v Česku mladou a dravou krev, říká Ondra o studentovi, který zdolal El Capitan

Spousta lidí si Yosemity dává dohromady s filmem Free Solo. Tam jste lezl?

Yosemity jsou taková mekka velkých stěn a lezení na světě. Tady to vzniklo, tady historicky probíhal vývoj zdolávání velkých kolmých stěn. J to sen každého lezce – podívat se do Yosemit a něco tady vylézt. Alex Honnold lezl bez jištění ve filmu Free Solo cestu Freerider, to je jedna z cest na El Capitan. Tu jsme vylezli s americkým parťákem Timem v roce 2022 a od té doby jsem se sem chtěl vrátit.

Proč je El Capitan tak výjimečný? Existují přece i vyšší stěny.

Stačí se na ni podívat. Svým tvarem a polohou je prostě monumentální. Je to žulová stěna v Yosemitském národním parku, měří asi 900 metrů od základny k vrcholu. Je to jedna z největších svislých žulových stěn na světě a absolutní mekka big wallového lezení.

Viděl jsem i vyšší stěny, ale tahle je výjimečná. Není na odlehlém místě, ale normálně v civilizaci, dole pod vámi jsou stromy, auta a turisté, kteří vás sledují. A pak je tu její lezecká historie. Je v ní zapsáno obrovské množství příběhů, tady to lezení začínalo. Je to super pocit dotknout se skály, které se dotýkali vaši idolové.

Cesty na El Capitan

El Capitan je žulová stěna, na kterou vede několik různých cest, a každá má své jméno. Vy jste během jednoho týdne vylezl dvě z nich. Které to byly?

El Niňo a Golden gate. El Niňo je světová špička obtížnosti na takhle velké stěně. Vede po nejstrmější, nejtmavší části El Capitanu. A Golden Gate je cesta, kterou otevřeli bratři Alexander a Thomas Huberovi z Německa, je delší a náročnější.

Jak to, že jste El Niňo vylezl za 18 hodin, když jiným to trvá i několik dní?

Protože buď se El Capitan leze několik dní, kdy si s sebou táhnete závěsnou postel, jídlo, hodně vody – máte těžké batohy a postupujete pomalu, klidně pět nebo osm dní visíte ve stěně. Anebo jde vylézt za den, stylem, který jsem na takhle velké stěně ještě nikdy nezkoušel. Znělo to lákavě – méně práce, více lezení. A vybrali jsme si k tomu právě El Niño.

Musí se na takový výlez člověk připravovat, nebo přijedete ke skále a lezete?

Nejdřív jsme šest dní strávili ve stěně – nacvičovali jsme jednotlivé délky, jeden den jsme slanili seshora a vyzkoušeli si vrchní část. Pak jsme usoudili, že jsme připravení. Dali jsme to na první pokus. Vylezli jsme El Niño za 18 hodin. Bylo to krásné – šlo to překvapivě dobře.

Proč jít na takový výkon bez výbavy na přespání? Co se tím získá?

Když ležíte ve stěně pět dní, taháte s sebou až sto třicet kilo věcí. To vás strašně zpomaluje a vyčerpává. Když ji vylezete za den, máte jeden menší batoh a můžete se soustředit na lezení. Většina mé energie šla do pohybu, a ne do tahání nákladu. Nechci tahat těžký batoh, chci lézt. A pak je tu samozřejmě ta vzrušující stránka věci: podívat se na stěnu tisíc metrů vysokou a říct si: To zvládneme za den.

Rovnou od země

A pak jste se hned rozhodli pro druhou cestu?

Nahoře na El Niñu nás oba překvapilo, jak dobře nám bylo, že jsme nebyli unavení. Tělo se neuvěřitelně adaptuje na mnohahodinový výkon a řekli jsme si, že by byla škoda toho nevyužít. Takže jsme se rozhodli zkusit Golden Gate. S jedním zásadním rozdílem – tentokrát jsme se nepřipravovali předem. Šli jsme rovnou od země, takzvaně ground up – začali jsme dole, skončili nahoře, bez jakékoli přípravy.

Čtěte také

Amputace není výmluva. Chci jako první bez rukou a nohou vylézt El Capitan, říká horolezec Andrew

Byl to podobný zážitek?

Úplně jiný. Je to nejdelší volně lezená trasa na El Capitanu – 38 délek. Zatímco El Niño má 25 až 28. Ten rozdíl je obrovský, a trochu jsme ho podcenili. Posledních zhruba 300 až 400 metrů jsme lezli úplně poprvé. Navíc jsme byli první lezecká parta na této cestě v celé jarní sezoně – nebylo tam nic, co by nám poradilo, kde jsou chyty, žádné značky. Museli jsme se probít sami.

Jak se projevilo, že jste to podcenili?

Na poslední těžké délce, tři délky pod vrcholem, jsme se zasekli. Nemohli jsme ji přelézt. Každý z nás ji vylezl až na pátý pokus. Nedokázali jsme tomu uvěřit. Na vrcholu jsme stanuli víc než 26 hodin po startu – oficiálně se nám tedy nepodařilo vejít se do limitu 24 hodin. Ale upřímně? Vůbec mi to nevadí.

Co jste měli s sebou na jídlo a pití?

Docela dost věcí. Hodně tyčinek – tak čtyři tisíce kalorií – a pak i něco pořádného: namazané bagely, jeden s avokádem a šunkou. Když člověk jí jenom tyčinky, začne mu to lézt na nervy, takže je fajn mít něco slaného. Měli jsme kyselé bonbony, které byly fakt skvělé, vodu s elektrolyty, malou lahvičku kávy – ta hodně pomůže v krizi. Pak kofeinové bonbony, tablety hořčíku a pravidelně prášky na bolest. Každé dvě hodiny, protože nejhorší jsou chodidla – celou dobu jsou v malých lezečkách a pořád stojíte na špičkách. To prostě bolí. Prášky na bolest to udělaly snesitelnější.

František D'Agostino vylezl na horu El Capitán volným stylem za jediný den|foto:archiv Františka D'Agostina

Jak se zvládá únava? Skoro čtyřicet hodin bez spánku.

Jde to ve vlnách. Člověk je najednou na dobré vlně, má energii, pak mu to zase spadne. Nejhorší je čas těsně před svítáním – tak od tří do pěti ráno. Tělo je unavené, trošku se ochladí, a oba jsme v tu dobu měli největší krizi. Pak se začne rozednívat a přijde nová energie. Ale musíte tomu pomoct – něco sníst, doplnit kofein, hořčík. Pak to zase jde.

Jak se od sebe liší ten pocit nahoře po El Niñu a po Golden Gate?

Úplně jinak. Po El Niñu jsme dolezli za východu slunce, cítili jsme se relativně svěží, měli jsme celý den na sestup, koupali jsme se nahoře, bylo krásné počasí. Bylo to romantické. Po Golden Gate jsme dolezli za západu slunce a byli jsme úplně bez energie. Poslední tři délky, které jsou na papíře lehké, jsme lezli s šílenými křečemi ve všech svalech. Z posledních sil. Radost to samozřejmě byla – ale spíš taková úleva, že už nemusíme lézt dál. Byl to zdaleka největší lezecký den mého života.

Svět big wallů

V Praze studujete UMPRUM, teď jste navíc čerstvý otec. Jak se tohle všechno skloubí?

Složitě. Život se točí kolem toho, abych mohl co nejvíc lézt, případně ještě dělat umění – a to jsou bohužel dvě vášně, které mi zatím moc zisku negenerují, spíš do nich prostředky dávám. Cílem je stát se profesionálním lezcem, mít dost sponzorů, abych se tomu mohl věnovat naplno. Ale s malým synem doma není lehké jen tak odjet někam na měsíc. Doufám, že se to brzy zlomí – a s tím souvisí i to, proč jsem zrovna tady. Yosemity jsou místo, kde se člověk může ukázat. Lezecký svět toto místo bedlivě sleduje. Doufám, že tyhle výstupy mi otevřou dveře k budoucím spolupracím.

Čtěte také

Lezení je krásná kombinace sportu a dobrodružství, říká Adam Ondra. Jak trénoval na Světový pohár?

Jak jste na tom v kontextu českého lezení?

Adam Ondra je nejlepší lezec na světě už hodně let a v roce 2016 vylezl Dawn Wall – nejtěžší cestu na El Capitanu, možná nejtěžší big wallovou cestu na světě vůbec. K tomu jsem ještě hodně daleko. Adam je tak dobrý, že to ani nemá cenu srovnávat. Ale když ho odečteme – myslím, že v téhle kategorii momentálně v Čechách není nikdo, kdo by se big wallovému lezení chtěl věnovat takhle naplno. Máme skvělé horolezce – třeba Marka Holečka, nebo mladší lezce, kteří jezdí do velkých hor s cepínem a mačkami. To je ale úplně jiná kategorie. Já se pohybuju ve světě big wallů a volného lezení.

Proto je vaším parťákem Američan?

Ano, je důležité přijet sem do Yosemit a najít si tady parťáky. Český rybníček je malý. Lidí, kteří tohle dělají na téhle úrovni, je na světě opravdu málo. Musíte je hledat v Yosemitech, v Patagonii a tak podobně.

Při lezení cítí hluboké sepětí s přírodou|foto:archiv Františka D'Agostina

Lezete dlouho, nebo je to nová láska?

Do lezeckého kroužku jsem začal chodit v jedenácti letech. Rodiče mají vztah k přírodě, vždycky jsme hodně jezdili ven, mají i vztah k horám – ale nejsou to lezci. Takže mě v tom podporovali, ale nebyl jsem z lezecké rodiny, kde by se jezdilo společně do skal. Cestu k nim jsem musel objevit sám. Pár let to trvalo. Zlomový byl covid, od té doby lezu intenzivně a beru to vážně.

Co pro vás lezení znamená. Proč to děláte?

Ten stav, ve kterém jsem, když lezu, je pro mě asi nejjednodušší stav, jaký znám – neřeším nic jiného než lezení. Den, který takhle naplno prožiju, mi zůstane navždy. Zároveň je v tom napojení na přírodu. Lezení je skvělý způsob, jak se hlubším způsobem pohybovat v krajině. Je to skvělý kontrast k městu – mám město rád, pohybuju se v uměleckém světě, i to je část mě, kterou potřebuju. Nedokázal bych jenom lézt a být jen ve skalách. Lezení je pro mě rovnováha mezi dvěma světy.