Zdeněk Sternberg: Zažil jsem mnoho zvratů, ale zkušenosti zaniknou s mou smrtí. To se dá těžko předávat

22. leden 2017

Málokdo se může pochlubit tím, že pamatuje všechny naše prezidenty. Potomek starobylého šlechtického rodu Šternberků pan Zdeněk Sternberg ano. Přes veškeré ústrky a perzekuce, které v uplynulém století zažil, má ve svých 93 letech optimismus ve tváři a nikdy si na nic nestěžuje.

„Během svého dlouhého života jsem zažil tolik zvratů, že jsem si vytvořil zkušenost, poznatky, které málokdo má a které zaniknou mou smrtí. To se dá těžko předávat, protože mladší generaci můžete něco vyprávět, oni budou zdvořile kývat a přitom je to nebude zajímat,“ říká Zdeněk Sternberg.

Zvratů zažil opravdu velké množství. Za Protektorátu, když nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora Reinhard Heydrich, byla i na majetek Šternberků uvalena nucená správa – na Českém Šternberku zapečetili nacisté všechny místnosti, kromě těch, které obývala jejich rodina.

Další zvrat následoval brzy po konci 2. světové války, po únoru 1948 – na základě zákona o revizi pozemkové reformy vyvlastnili celý majetek rodiny: „Tady došlo ke změně, což je unikátní případ. Přijela sem komise, pak mého otce a mě poslali ven, že budou chvíli jednat. To je taky zvláštní, protože on byl ještě majitel, a musel jít za dveře. Pak nás zavolali a ptali se otce, jestli by byl ochoten dělat tu kastelána. On přisvědčil, že ano, a od roku 1949 do roku asi 1962 tu dělal státního kastelána,“ vzpomíná Zdeněk Sternberg.

Moderátorka Patricie Strouhalová a její host Zdeněk Sternberg

V letech 1949 a 1952 odešli jeho mladší bratři a sestra do zahraničí, on v republice zůstal kvůli rodičům a pomohl mnoha lidem dostat se za hranice. Několikrát s nimi šel sám, ostatní poslal za svými známými na Šumavě. Později byl varován svým známým, vysokým důstojníkem, že se o jeho činnosti ví a měl by zmizet.

Odešel do Vídně, kde pracoval v potravinářském koncernu, a od poslíčka, který roznášel poštu, to dotáhl až na zástupce generálního ředitele. Do vlasti se vrátil až po roce 1989. Když přijel poprvé na Český Šternberk, byl to pro něho smutný pohled:

„Brána nebyla zavřená, tam byl jen řetěz a visací zámek. Když se vešlo dovnitř, tak v pravém rohu byly kamenné vázy a u nich byla psí bouda. Ležel tam starý vlčák, který už ani neštěkal, a celá terasa byla posetá psími výkaly. To byl první dojem, když se sem přišlo, a mezi tím chodili turisti. Ten šok byl ze začátku dost nepříjemný.“

Jak vzpomíná na život ve Vídni? Má nějaké životní motto? A co by řekl svému otci, kdyby s ním mohl mluvit? Poslechněte si celý rozhovor se Zdeňkem Sternbergem. Audio záznam celého rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.

autoři: pst , jpr
Spustit audio