Zdeněk Mácal by pro hudbu vstal z mrtvých

Host (Zdeněk Mácal): Dobrý den, dobrý den, já jsem hrozně překvapený, kde jste tady tohle sehnali. Pravda, že jsem to říkal, ale vy jste udělali dobře domácí práci.

Moderátor (Vladimír Kroc): Přípravu. No, ale rádi bychom se zeptali, jaká symfonie nebo který autor vám nejvíc přirostl k srdci. Dá se na takovou otázku odpovědět?

Host (Zdeněk Mácal): Ale to je hrozně těžká otázka. To se nedá vůbec v rámci tady té půlhodiny jako vysvětlit. Ale já bych se vrátil tady k tomu citátu, který jste jmenoval, a to je dost jako zásadní. Já jsem miloval hudbu, já jsem prostě s hudbou se zřejmě narodil, tak jako co Čech, to muzikant, se říkalo, že. Ale odmalička jsem byl obklopen hudbou a vlastně celý můj život jsem strávil v hudbě. A to je nejenom velká radost, ale je to taky velké zadostiučinění dělat něco, co máte rád a co vás na druhé straně obohacuje, protože vlastně tím, že já třeba študuji ty partitury, nebo když diriguji, tak já vlastně dělám něco spirituelního pro druhé lidi, ale samozřejmě, ono to ovlivní i mě, nakonec. Ale není to jenom hudba, je to všechno prakticky tím, že jsem se naučil tady prostě mít radost z hudby, tak vlastně pro mě třeba teď největší, momentálně, ve 12 hodin 32, v pondělí ráno, nebo v pondělí v poledne, je největší radost tady sedět s dvěma překrásnými lidmi tady, s překrásnou dívkou Naďou a se sympatickým panem Krocem, že.

Moderátor (Naděžda Hávová): Děkujeme.

Host (Zdeněk Mácal): To je pro mě, rozumíte, ten moment je pro mě nejdůležitější. Já když stojím na pódiu, my jsme se včera vrátili z mého čtrnáctého turné s Českou filharmonií, za dva a půl roku jsem absolvoval 14 turné, což je enormní, kromě celé řady koncertů. Ale pro mě nejdůležitější je teďka tento moment, že tady s vámi sedím, a že strávím překrásnou půlhodinu, na to se těším.

Moderátor (Vladimír Kroc): Doufejme, že to tak bude. Jenom pro pořádek, vždycky uvedeme hosta alespoň několika slovy.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zdeněk Mácal se narodil v Brně. 8. ledna oslavil sedmdesáté narozeniny. Je absolventem brněnské konzervatoře a JAMU. Ještě do svého odchodu na západ stihl vést Moravskou filharmonii v Olomouci a navázat úspěšnou spolupráci s pražskými symfoniky, a také Českou filharmonií. Osud emigranta z roku 1968 zavedl nejprve do Nizozemska a Luzernu. Do Spojených států natrvalo přesídlil v roce 1982.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zdeněk Mácal, který řídil více než 150 orchestrů, hostoval například u filharmoniků v New Yorku, v Chicagu a Philadelphii, v Evropě pak se symfonickými orchestry ve Vídni, Londýně a Paříži. Jako hudební ředitel nebo šéfdirigent působil v Kolíně nad Rýnem, v Sydney, Milwaukee a naposledy v New Jersey.

Moderátor (Naděžda Hávová): V čele České filharmonie stojíte už třetí sezónu. Odborníci tvrdí, že jste tomuto tělesu přinesl klid a koncentraci na práci, ale i nebývalou kultivaci jeho charakteristického zvuku. Doma i v zahraničí se proto dokonce mluví o znovuzrození filharmonie právě pod vaším vedením. Jak je těžké získat muzikanty zvyklé po celá léta na určité tempo, pro svou věc?

Host (Zdeněk Mácal): To je všechno velice lichotivé, co jsem teď slyšel, v posledních pár minutách. Ono je to velice těžké a na druhé straně je to velice jednoduché. Já jsem, mezitím bych jako upřesnil informace, který pan Kroc dával, ono to bylo před několika lety 150 orchestrů, ale ono už je to dneska 170. Takže vlastně ...

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže ta příprava nebyla dokonalá, omlouváme se.

Host (Zdeněk Mácal): To ne, já vím, tak to jsou ještě jako informace z dřívějška, ale to ono dvacet sem, dvacet tam, prostě já říkám jako ve špásu, když zavřete oči a položíte prst na mapu celého světa, pokud je tam orchestr, tak jsem tam asi zřejmě dirigoval. Ale abych se vrátil k té vaší otázce. Je to samozřejmě těžké zvládnout těch sto nebo sto dvacet lidí, kteří jsou před vámi, protože přindou ráno z domu, a každý v jiné náladě, a prostě mým úkolem je všechno to jako sjednotit. Ale já jsem se celkem už jako, jako mladíček jsem stál před Českou filharmonií, nebylo mně ani třicet, před těmi pány profesory, ale mě to celkem ani tak jako nezajímalo, rozumíte, jak přindou, nebo já jsem cítil jako určitou atmosféru a začal jsem plně pracovat. Hlavně jsem dělal muziku. A ta věc je v tom, že když máte před sebou dobré muzikanty, a to většinou máte, samozřejmě, v těch 170 orchestrech, které jsem dirigoval po celém světě, nebyly všechno špičkové orchestry, tam byla celá řada druhořadých a třetiřadých orchestrů, že, ale já jsem chtěl cestovat po celém, vidět celý svět a jenom tak jsem prostě bral nabídky, všechno, jenom abych procestoval svět a poznal různé orchestry, různé země. Ale v těch, většinou v těch dobrých orchestrech sedí dobří muzikanti. A já prostě jsem vždycky se snažil dát jim najevo, ne slovy, ale prostě celým vystupováním dát jim najevo - vy jste pro mě ten nejdůležitější. Rozumíte, tak jako pro mě teďka je nedůležitější pan Kroc a paní Hávová, rozumíte, čili ...

Moderátor (Vladimír Kroc): A nebo posluchači, kteří nás poslouchají.

Host (Zdeněk Mácal): A nebo posluchači, rozumíte, ale to jsem se snažil dát nějak podvědomě jim najevo, ale hlavně jsem byl soustředěný, koncentrovaný na muziku a chtěl jsem muzicírovat. Víte co, ani tak ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Protože jak já slyším ten zvuk, tak jsem fascinovaný. Přesně tak, že kdybych byl na márách, tak vstanu. Rozumíte, a nějakým způsobem ta energie potom skrzeva moje ruce, nebo obličej, nebo pohyb, já jsem hodně kinetický, jako ...

Moderátor (Vladimír Kroc): Úžasně gestikulujete, skoro bych tu energii viděl.

Host (Zdeněk Mácal): To jsem pořád, pořád, já nemohu sedět v klidu, jako tak, ale to jsem už se teď uklidnil, ale teď si dovedete představit před třiceti, čtyřiceti lety, co to bylo za dynamo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste, pane šéfdirigente, na pódiu nevyzpytatelný, tvoříte přímo na koncertech, dokážete realizovat okamžitý nápad, takže orchestr musí být neustále ve střehu. Možná i to muzikanty baví.

Host (Zdeněk Mácal): Ve střehu, to je správné slovo, ale nakonec, víte, já nedělám žádné překvapení, to je ta celá věc. Já tady, já na pódiu nechci nikoho překvapit. Já jenom, víte, co je zajímavé? Že ty nejlepší orchestry, a teď za posledního půl roku, rok, ta filharmonie prostě zná moje ruce a my třeba uděláme, včera, na koncertě jsem změnil něco, co jsem vůbec nikdy nezkoušel. Ale víte co? Ono to nějak těmi rukami, oni, já říkám, vy čtete nejenom moje ruce, ale vy čtete někdy skoro moje myšlenky. Ale ta věc je tak, že vlastně já nedělám nic jinýho, než snažím navodit přirozený tok hudby. A jestliže jsme na stejných vlnách, jestli cítíme stejně, tak vy prostě, když to půjde, tady tý dů dá dý dá, a teď tady něco jako zvolím, já asi něco udělám, připravím to na to, ale vy už cítíte, že já tady budu něco dělat, a čekáte, rozumíte, a ono to přinese zvláštní radost. A já otevřu oči, podívám se, a ono se mu to každému líbí. Mně se kolikrát zdá, že třeba ta Česká filharmonie dokonce mě skoro nutí k tomu, abych dělal, ne jak vy říkáte, překvapení, ale abych něco změnil, tu a tam něco změnil a udělal to krásný, jako, aby to bylo, aby to nebyla rutina. Aby to, aby každý den, každá minuta prostě byla prožitá. A to je, to je ta fascinace, a v tom momentě zapomenete, že je to vlastně vaše řemeslo, teď zapomenete, že tam stojí před váma nějaký dirigent nebo Mácal, že tam stojí, tohle, a že vy jste měl ráno problémy, to, a rozbil vám někdo auto nebo ukradl vám někdo, zapomenete a jste plně v té muzice, kterou děláme, ať je to Mahler nebo Dvořák. A to je celá ta věc, to je celý tajemství, takže z této stránky je to vlastně dost jednoduché. Samozřejmě, nemohl jsem dosáhnout ten klid, který tady byl, bylo tady plno kauzy a tak, posledních deset let. Samozřejmě, co tady probíhá deset let, nemůžete změnit za týden, že. Ale po určité době se to všechno uklidnilo a dneska prostě se muzicíruje v pohodě a pánové se usmívají, a dámy se usmívají.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane šéfdirigente, vy tvrdíte, že zvuk světových orchestrů už dneska skoro od sebe nejde rozeznat. Má Česká filharmonie český zvuk?

Host (Zdeněk Mácal): Ano, rozhodně, rozhodně. Vždycky měla, samozřejmě, to se, to jsou výkyvy, to jsou různé, ne každý, každý dirigent je jinačí, samozřejmě, že. A chce přizpůsobit ten orchestr, snaží se většina mých kolegů přizpůsobit ten zvuk svým představám, že. Ale to vede k jedné, a také, většina šéfů, těch šéfdirigentů nebo těch hlavních dirigentů orchestrů dneska tráví mnohem míň času, než bylo v minulosti. Vemte si Karla Ančerla, který tady byl přes dvacet roků, že, nebo Ormendicker byl čtyřicet roků ve Philadelphii, že, prostě, to oni vybudovali úplně, to se říkalo, Philadelphia sound a nebo Ormendi sound, rozumíte? Za tu dobu prostě vypracoval ten orchestr kam chtěli, že. Dneska ...

Moderátor (Naděžda Hávová): A je to důležité, aby pro filharmonii, aby ve filharmonii zůstal, nebo co je lepší? Když se dirigenti střídají, muzikanti si mohou vyzobat, posluchači pokaždé slyší něco jiného, a nebo když zůstane s nimi jeden dirigent?

Host (Zdeněk Mácal): Ne, tak jednoduchá ta věc není, takhle to jednoduché není. Ta věc stojí trošku jinak. Tím, že dneska šéfové tráví méně času, bohužel, a hosté se střídají, ono to vede v našem životě, my jsme v globalizaci a v ekonomii a v celém našem životě, ale ono to vede k určité uniformitě těch orchestrů taky, a my ztrácíme jednu krásnou věc, kterou třeba když jste slyšel, slyšela něco v rádiu, tak říkáte - to musí být New York Philharmonic, protože to mělo hlavně za Bernsteina specielní zvuk. A to musí být Philadelphia, protože thatďs the Philadelphia sound. Česká filharmonie, bych řekl, že od doby Václava Talicha, který první začal systematicky pracovat na zvuku, na kvalitě, na vyrovnání, říkal jsem, na vybalancování toho orchestru, celého toho zvuku, a na krásné zpěvnosti našich smyčců a sólistech ve dřevěných nástrojích a měkkosti v plechu a v bicích, které se k tomu přidají, dosáhl takové jako jednoty ve zvuku a nějakým způsobem v tom orchestru to je pořád. Samozřejmě se to trochu měnilo, záleží, protože orchestr je citlivý, tak prostě když přijdete a začnete to prostě jako, říká se jako oddirigovat, raz dva tři čtyři, no tak oni začnou hrát raz dva tři čtyři. Ale vždycky to tady bylo a já přesně vím, co chci. A v podstatě děkuji mým předchůdcům, ale šel bych až nazpět, až k Talichovi, a snažím se navázat na jeho ideál, zvukový ideál. A víte co, ono to jde ryhlejc, než si člověk představí, právě proto, co jste četli tam na začátku, vlastně nějakým způsobem musím dát těm kritikům za pravdu. Ono je to těžká práce, ale já bych řekl, na druhé straně jednoduchá, protože já když nechám ten orchestr hrát, tak oni se cítí svobodní, že je nikdo neznásilňuje, a vlastně vám otevřou svá srdce a dají vám to nejlepší, co mohou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Možná takhle to funguje i v lidských vztazích.

Host (Zdeněk Mácal): Přesně. Proto jsem, proto jsem ženatý se stejnou ženou, no, nemohu říct, protože kdybych se vrátil domů, tak mně bude nadávat, ale je to, je to přes 40 roků, nebo plus. Takže rozumíte, to je celá ta věc, podobná jako, jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jsme u těch dat, určitě se k muzice musíme ještě vrátit, ale 8. ledna, důležité datum, a souvisí to i tím, že my jsme tak váhali, jakou vám nabídnout hudbu tady z toho, co my tady hrajeme, a nakonec jsme se možná pro naše posluchače překvapivě, v této souvislosti, shodli na Elvisi Presleym. Proč zrovna Presley?

Host (Zdeněk Mácal): No, to je výborná, výborný nápad, protože Elvis Presley se narodil 8. ledna jako já. Sice v jiném roce, přede mnou, ale taky dřív umřel. Ale jsme, my máme stejný horoskop, spolu, že, ale hlavně je důležitá ta věc, protože já jsem žil deset, patnáct roků v New Yorku. A 8. ledna prostě celý New York žil Elvisem, rozumíte, takže já jsem to bral jako oslavu svých vlastních narozenin.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak my vám teď dodatečně vlastně k těm narozeninám toho Presleyho pustíme. Mimochodem, je to hudba, kterou vy byste si poslechl, někdy?

Host (Zdeněk Mácal): No samozřejmě, velice rád, velice rád. To byl jeden z největších zpěváků, podle mě. Tak já mám několik oblíbenců, ale Elvis Presley jako interpret hlasově i projevem, jako já bych myslel, že prakticky to vzrušení nebo to nadšení, který on má v hlase, to je ten Czech philharmonic sound, který já se snažím dostat z toho, a i, on byl kinetický, já jsem kinetický, pohybový člověk. Rozumíte? A máme oba dva stejné nadšení, ale to je tím, že jsme narozeni stejný den, že.

Moderátor (Naděžda Hávová): Elvis Presley, narozeninový dárek pro našeho dnešního hosta, šéfdirigenta České filharmonie Zdeňka Mácala. Zdeněk Mácal sálá takovou mírou posedlosti hudbou, že kdykoli, kdokoli se s ním kdykoli setká, musí být nakažen. Tento dirigent na vás zanechá otisk, ať chcete nebo nechcete. Prohlásil o vás mimo jiné pětadvacetiletý dirigent Jakub Hrůša. Já jeho slova potvrzuji, Vladimír určitě také. Nasazení, charisma, co ještě nesmí výbornému dirigentovi chybět?

Host (Zdeněk Mácal): No všechno jste už říkali. Nadšení a radost z každé minuty života, že.

Moderátor (Vladimír Kroc): Česká filharmonie si připomněla 4. ledna 110 let od svého prvního koncertu v pražském Rudolfinu. Tehdy dirigoval Antonín Dvořák. Vy jste jubileum oslavil ve stejném sále jeho 5. symfonií. Co byste filharmonii popřál do další 110?

Host (Zdeněk Mácal): Já myslím hodně úspěchů, cestu nahoru, pokračovat, protože v hudbě, já jsem to řekl několikrát, v hudbě ta práce nikdy nekončí. Rozumíte, já bych řekl tak, konkurence nespí. To je dneska prostě ve všem, to nemůžeme zabránit. Já neříkám, že by to bylo příjemné, prostě, ale uděláte dobré vysílání, už vás zas budou srovnávat, jak to naše vysílání dopadlo, kolik posluchačů jsme měli a už to, vy jste pořád pod tlakem, že. A já říkám, když dneska nebudeme tvrdě pracovat, tvrdě zkoušet, tak někdo si jiný zkouší tvrdě. Čili já bych přál jako hodně úspěchů do budoucnosti a hlavně radost z práce, radost z hudby, a to je to nejdůležitější, co, co člověk potřebuje.

Moderátor (Vladimír Kroc): A kdybychom přemýšleli o tom, jestli za sto let bude dostatek posluchačů hudby, kterou vlastně vy hrajete?

Host (Zdeněk Mácal): To je těžká otázka, ale já si myslím, víte, už Bulis říkal, že opera zahyne, a prostě hudba je tady dlouho. A já si myslím, že pořád se najdou lidi, kteří bez hudby nemohou být.

Moderátor (Vladimír Kroc): A nacházíte teď v publiku třeba dost mladých posluchačů?

Host (Zdeněk Mácal): Ne, ne moc, ale musí se s tím něco udělat. Ale víte co, ono to začíná už ve školství. Já jsem o tom mluvil často po celém světě, to je celkem problém celosvětový. Podívejte se, já když jsem byl mladý, tak doma se, nebo v té době, za mých studentských let, ve většině rodin se doma muzicírovalo, nebo aspoň někdo hrál na něco. Podívejte se dnes, kde se hraje. Ono taky není na to čas, protože ti rodiče tak tak ty děcka večer uvidí a zkontrolují, jestli mají na druhý den dané úkoly. Kdepak by měli čas na to si sednout a něco přehrát, nebo to vůbec ne. Takže to je jedna z důležitých věcí. Ale já bych to neřekl jenom o hudbě. Já bych to rozšířil dále, já si vzpomínám, že když jsem byl ve střední škole, tak my jsme měli pravidelně každý týden hodinu kreslení, hodinu hudební výchovy. A to je takové celkové vzdělání v kultuře. My jsme jako Češi byli prostě kulturní centrum Evropy, odjakživa známí, prostě tady byla kultura jako součást života. Co je, co mě mrzí je to, že prostě ten systém školství, ale to je po celém světě, je dneska přetechnizován. A rozumíte, ale ty lidi, ne že bych propagoval hudbu, protože ji dělám, ale protože mě obohacuje. Já bych si můj život nemohl představit bez hudby, ale já bych si to taky nemohl představit bez ostatního umění, bez architektury. Já jdu po ulici a podívám se na novou stavbu a mám radost z toho. Mám radost, jak Praha je krásně opravená. Nemám radost z toho, že plno je tady baráků, který jsou hrozný, nově postavený a vypadají strašně. To je takové kulturní cítění, že, ale bez toho nemůžeme být, protože jestliže budete sedět celý den u computeru a myslet jenom technicky, zničí to váš život. Absolutně morálně, mravně, jako lidi. Podívejte se, proč máme tolik zločinu, tolik vražd a tolik kriminality, je to, že lidé nemají, jak se říká, já bych to řekl jako lidově, srdce, nemají, nemají ten cit, rozumíte. Já bych nemohl ublížit, jak se říká, kuřeti nebo mravenci, rozumíte, protože člověk má každé lidské bytosti, já miluju každýho, že jo, já prostě, kdybychom byli v televizi, tak se rozloučím s váma, že vás obejmu, všechny, tak jak jsem objal pana prezidenta, když mi dal 28. října 2004 velké vyznamenání na Hradě, tam, že. To jsem prostě, to jsou plný emoce a všichni se divili, jak jsem si to mohl dovolit. Já říkám - proč ne, to bylo úplně přirozený. Kdybych cítil, že pan prezident prostě se brání tomu, já to okamžitě cítím, rozumíte.

Moderátor (Naděžda Hávová): Myslíte, že Čechům chybí emoce? Že to nedovedou dávat najevo v porovnání, vy jste světoběžník, v porovnání s ostatními národy? Jak jsou na tom třeba i muzikanti čeští? Nejsou příliš svázaní, studení?

Host (Zdeněk Mácal): Já si myslím tak, já si myslím, že to není chyba těch lidí. Já si myslím, že každý z nás je plný emocí. Jenže ten život nás vede k tomu, abychom ty emoce prostě buďto neukazovali, nebo na to není čas. A nebo prostě máme mnoho jiných starostí, že ty emoce dáme na vedlejší stranu, rozumíte.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já bych se vrátil ještě k tomu, jak jste mluvil o tom, že co Čech, to muzikant, co se vždycky tradovalo. Vy jste hudební geny zdědil po tatínkovi, od patnácti let jste hrál po Brně v jeho jazzových a tanečních kapelách. Máte tři vnoučata. Věnují se hudbě?

Host (Zdeněk Mácal): Ne.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je vám to líto?

Host (Zdeněk Mácal): Asi nebudou. To nemůžete změnit. Podívejte se, tu muzikalitu musíte dostat vrozenou, že. Tam pánbůh vám to musí dát do kolébky. Dneska se hodně lidí učí třeba, pracují, vy můžete dosáhnout v jakémkoliv povolání určité úrovně. Vy můžete se naučit hrát na ten klavír nebo na ty housle, ale když potom přinde provedení, vy tam musíte dát cit, vy tam musíte dát tu duši. A to, to musíte být k tomu předurčený. Tak jak velký doktor Böhm, kolega, jako dirigent, velikánský dirigent, říkal - buďto to člověk má a nebo se to nikdy nenaučí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem to myslel právě tak, hrát si jenom pro radost, ne někde vynikat. Ale vaší dceři, když jste odešli, bylo osm.

Host (Zdeněk Mácal): Ano.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mluví dokonale česky. Vaše vnoučata jsou jaké národnosti?

Host (Zdeněk Mácal): To jsou Švýcaři všechno, ona je teď taky Švýcarka, že, ale dcera měla výbornou paměť, já jsem říkal, kdyby se učila zpívat, prostě, tak se naučí celý opery jako absolutně bez problému, že, protože víte, jak zpěváci se těžko učí, že. Jenže ...

Moderátor (Vladimír Kroc): Zase jí to přineslo talent na jazyky.

Host (Zdeněk Mácal): Já nevím, já si myslím, že ona by to ani nechtěla možná dělat. Víte proč? Protože ona viděla, že jsem pořád študoval, pořád pracoval, pořád jsem musel se na něco připravovat, pořád jsme cestovali, že, a ona tento život nechtěla. To byl takový kočovný život, prostě po celém světě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ano, vy jste se s manželkou pětadvacetkrát stěhovali?

Host (Zdeněk Mácal): Ano, přesně.

Moderátor (Naděžda Hávová): A teď bydlíte stále střídavě v Praze a v Ženevě. A tady v Praze bydlíte v hotelu?

Host (Zdeněk Mácal): Ne, ne, tady máme krásný byt.

Moderátor (Naděžda Hávová): Krásný byt? A kterému místu, kterému městu říkáte domov?

Host (Zdeněk Mácal): To je těžká otázka. To je těžká otázka, ale myslím si, že je to Praha. Je to velice těžké rozhodnutí, protože když jsme, já jsem dlouho bydlel v New Yorku, já jsem miloval New York, Ginny, manželka, New York nenáviděla. My jsme bydleli v Kalifornii, v Los Angeles, tam bylo pořád zemětřesení. My jsme nakonec bydleli teď do loňského roku na Floridě, tam jsem to miloval a tam jsem myslel, že to bude jako můj domov, ale byli jsme tam zase málo, přijeli jsme z New Yorku na dva dni, že. Tak to taky není domov. Tak ta otázka je hrozně těžká. Jako úplně mladý student, protože z prvních mých cizích jazyků byla francouzština, já jsem dělal Lycée France a tak jsem vždycky si představoval, že na konci života budu žít v Paříži. Já jsem mezitím strávil hrozně moc času v Paříži a miluji jí, ale nikdy, už dneska bych si to nikdy nedovedl představit jako můj domov. Víte co, ono to, já to říkám úplně otevřeně, upřímně, tak jak to je. V mým případě je to strašně těžký, protože je to strašně těžké, abych řekl, říct přesně ...

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy už chytáte tu pražštinu.

Host (Zdeněk Mácal): No, to, musím se snažit. Ale je to strašně těžké přesně cítit, kde by se člověk cítil doma. Ale já si myslím, že nejvíc času teď strávíme, trávíme v Praze, a mnohem míň cestuji, než co jsme dělali předtím, že jsme každý den byli v jiné zemi, v jiném městě. Já si myslím, že víc a víc se to stává Praha, nejenom, abych to řekl tady posluchačům, nebo abych se vám zalíbil, nebo abych řekl hezký slovo, aby kritici mě chválili, to ne. Důležité pro mě je to, co já cítím v srdci, a v tom jsem ochoten se s vámi rozdělit o to. A s našimi posluchači také. Je důležité, aby člověk neříkal něco, co má, aby dostal víc peněz, nebo aby dostal lepší postavení, nebo abych se zalíbil vám a nebo někomu jinému, ale to, co cítím ve vlastním srdci, a já si myslím, že oba dva s manželkou víc a víc prostě se cítíme doma v Praze, se nám to líbí, je tady všechno pro nás jako, jsme doma, jsme doma, nejenom kvůli jazyku, protože já se domluvím v pěti jazycích, ale celé to prostředí, prostě máme stejnou mentalitu, a teď to řeknu úplně naplno, jsme tady doma s dobrými i se špatnými věcmi.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je to krásná tečka, i když ještě bych se přece jenom zeptal, jestli se na to dá odpovědět stručně, v čem jsou čeští muzikanti jiní než ti ve světě?

Host (Zdeněk Mácal): Já si myslím, že Češi, hlavně Češi, ale k tomu bych přidal ještě Rusy a nebo celá naše slovanská tady část světa, já si myslím, že jsme narození s velkou, nechci říct mimořádnou, ale řekl bych mimořádnou a velkou muzikalitou a smyslem pro krásu. A pro kulturu. S tím jsme se narodili. To je dar, který prostě nemůžete koupit, který nemůžete se naučit, ale prostě to si myslím, že celá tady část tady té naší planety, tady ta slovanská, slovanské území, že jsme prostě narozeni s touto muzikalitou. V tom je velký rozdíl proti, ne že bych snižoval nebo říkal, že druzí nejsou muzikální, rozumíte, abychom si přesně rozuměli.

Moderátor (Vladimír Kroc): Děkujeme, že jste si udělal čas na Český rozhlas 1 - Radiožurnál. Vzácným hostem v pořadu Dva na jednoho byl tentokrát jeden z nejvýznamnějších současných českých dirigentů, světově uznávaný Zdeněk Mácal. Ano, a my vám trošku z toho vašeho oblíbeného New Yorku přece jenom teď pustíme. Děkujeme, mějte se hezky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Díky.

Host (Zdeněk Mácal): Vladimíre a Naďo, děkuji vám mockrát.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Díky, že jste s námi zůstali, Vladimír Kroc a Naděžda Hávová přejí dobrý poslech dalších pořadů Radiožurnálu.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.