Jsou tady z toho města duchů, popisuje Čech, který na Ukrajině organizuje evakuační mise

10 fotografií

S Tadeášem Palou jsme potkali se úplnou náhodou před domem kultury ve Slavjansku v Donbasu, kde pomáhal organizovat evakuaci civilistů do vnitrozemí. V bílém autobusu odjíždí dvacet dospělých a čtyři děti. V českém mikrobusu asi osm deset lidí a v autobusu dalších asi deset nebo patnáct.

Tadeáš Pala pomáhá evakuovat poslední obyvatele, kteří ještě před frontou nestihli utéct|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Ticho před bouří

Ptám se, jestli se tady situace teď hodně zhoršuje. „Otázka je, kde tady. Když se bavíme o Slavjansku, trošinku je to vidět, takové ticho před bouří,“ popisuje Tadeáš.

„Zůstalo tu asi 15 % lidí. Jsou tady z toho města duchů. Čím více se situace zhoršuje, tím více lidi odjíždějí. Je ale velký problém s těmi lidmi, kteří to odkládají do poslední chvíle. Pak už třeba pro ně nestihneme dojet nebo dostaneme signál od vojáků nebo z administrativy, že se tam už dojet nedá,“ vysvětluje.

„To je třeba příklad Svjatohirsku. Měli jsme tam jet, ale dostali jsme signál, že už se tam jet nedá. Byl to poslední den, kdy odtamtud ještě někdo vyjel, a od té doby už nic. Zůstalo tam třicet čtyřicet důchodců, kteří to odkládali. Už byli připraveni, ale nemohli jsme pro ně dojet,“ lituje Tadeáš.

Při dešti se střílí míň

O několik týdnů později jsme s Tadeášem na jednu takovou evakuační misi vyrazili.

„Něco tam v noci bouchlo, ale byl relativně klid, protože pršelo. Vojáci říkali, že když prší, tak velké trouby nechtějí moc používat, protože by se jim třeba minomet mohl rozervat,“ vysvětluje.

„Obecně když je déšť, tak se střílí míň. Ráno to bývá nejklidnější a pak se to od oběda dál komplikuje a večer už je úplně bláznivé jezdit. Nejhorší obstřely jsou v noci. Přiletí a nedá se s tím nic dělat.“

Trosky domů jsou všude, většina obyvatel před bombardováním utekla|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Je vidět daleko i z daleka

Před městem Bachmut jsme odbočili doleva na Soledar a výrazně zrychlujeme. Jedeme 110 km/h po cestě plné výmolů. Občas jsou kolem krátery a pole, na která dopadly grady. Kolem cesty se povalují ohořelé vraky aut. „Trefit rychlý cíl je těžší než pomalý,“ vysvětluje Tadeáš. „A taky jsem dostal doporučení od kamarádů vojáků, že toto místo je z ruské strany líp vidět. Proto je doporučení jet tady spíš rychleji.“

Blížíme se do vesnice, krajina je tady poměrně otevřená. Není to příjemný pocit. „Když je vidět daleko, tak je taky vidět z daleka,“ přikyvuje Tadeáš. Rovinu občas přeruší pahorky, které vojáci využívají jako obranné pozice. Mají odsud větší dostřel.

Zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín byl s Tadeášem Palou v Donbasu|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

Neztratit nadhled

Jak dlouho se dá tahle práce psychicky a fyzicky vydržet? „Maximum je plus minus měsíc. Jde o to, co člověk dělá. Sám jsem na sobě pocítil, že jakmile práce trvá moc dlouho a je moc náročná nebo ve vysoké frekvenci, může člověk ztratit racionální nadhled,“ popisuje Tadeáš.

„Když člověku něco vyjde, tak pak zkouší trošku víc a víc. A když pak dělá něco míň akčního, tak mu to třeba chybí. Ale to je špatně. To je situace, kdy si člověk musí zapnout brzdu a říct si: Aha, to, že mně chybí něco divočejšího, znamená, že bych si měl jet odpočinout.“

Tadeáš připouští, že s válečnou zkušeností je obtížné žít tady i doma. Na frontové linii je to náročné až moc, doma má člověk zase pocit, že se neděje nic. „Každý s tím musí nějak bojovat a nesmí to přestat kontrolovat nebo aspoň přestat vnímat,“ zdůrazňuje.

Toho dne jsme s Tadeášem evakuovali dva staré a nemocné lidi.