Zabavení majetku sudetských Němců v dekretech
Hlavním posláním dekretů prezidenta republiky z roku 1945 bylo zajistit obnovu československého státu, dále zajištění reformy politického a sociálního systému a také plnění vládního programu dohodnutého v Moskvě a vyhlášeného v Košicích. Přesto se dnes nejvíce probírá několik dekretů, které se týkají majetku sudetských Němců. Jak to tedy s tímto majetkem vlastně je? Právě o tom je další díl našeho seriálu, který připravuje Marek Janáč.
Majetek byl prezidentskými dekrety řešen těsně po válce, a to v květnovém dekretu č. 5 "o správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů" a o měsíc později dekretem č. 12 "o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa." Konfiskací nepřátelského majetku se zabývá ještě dekret 108 z října 1945.
Podle docenta historie práva Karlovy univerzity Jana Kuklíka to ale byly normy, které tehdejší Československo muselo přijmout stejně, jako jiné evropské státy. Kuklík zdůrazňuje, že při posuzování dekretů tak trochu zapomínáme na pařížskou dohodu o válečných reparacích: "Protože tam se problematika německého majetku, a to jak majetků právnických, tak i fyzických osob, dostala na pořad jednání. Jsou to velmi důležité věci, které se týkají i posouzení dekretů prezidenta republiky."
Pařížská konference totiž požadovala od jednotlivých států vyčíslení válečných škod a hodnotu majetku, které státy zabavily v konfiskacích obyčejným lidem německé národnosti. V československém případě pařížská konference výslovně stanovila, že majetek zabavený Němcům se nebude do reparací započítávat. "Měl to totiž být majetek nad tento podíl," dodává Kuklík.
Československo za své válečné škody dostalo celkem 91 milionů tehdejších dolarů. "A to tvořilo pouze 0,5 procenta z celkové výše válečných škod, které jsme uplatnili," podotýká historik Jan Němeček.
Šlo o více než 18 miliard dolarů, které tedy, ať už z jakýchkoliv důvodů, Československo nikdy nedostalo. "Ve skutečnosti jedinou náhradou válečných škod, které byly na konferenci vyčísleny, byl právě konfiskovaný majetek podle zpochybňovaných dekretů," podotýká Jan Kuklík.
Nebyl to ale jen majetek sudetských Němců nebo Maďarů, který byl konfiskován, říká dále Kuklík. "Samozřejmě to byly normy, které se týkaly německého státu, německých právnických osob, a týkaly se i německých spolků."
Konfiskován naopak nebyl majetek Němců a Maďarů, kteří prokázali, že byli za války věrní republice. Z konfiskace u lidí, kteří jíi podléhali, byl také vyňat ten majetek, který nevyhnutelně potřebovali k ukojení životních potřeb nebo k výkonu zaměstnání. Konfiskace německého majetku ale opět nebyla československou libůstkou. Byl to právní akt, ke kterému zavazovaly dohody vítězných mocností. "Ty státy byly dokonce povinny takový majetek zajistit a zajistit i taková opatření, aby se nedostal zpátky do německých rukou," dodává Kuklík.
Přenášení dekretů prezidenta republiky z roku 1945 do současnosti, jako problémů, je podle Kuklíka umělé. Je nutné je brát tak, že se děly v dobových souvislostech situace roku 1945, a dodává: "Myslím si, že z dnešního pohledu by ta situace byla samozřejmě jiná, ale myslím si, že ten dnešní pohled není možné na ty dekrety uplatnit."