Vznik samostatného Československého státu

Rozhlasová dobová reportáž: Po sedmé hodině zahřmělo nad Prahou 28 výstřelů a na to již začínají slavnosti v 7 hodin, 30 minut vztyčením státní vlajky před deskou osvobození na Obecním domě hlavního města Prahy.

Oslavy 28. října roku 1936 začaly tehdy před Obecním domem už před sedmou hodinou ranní. Jak dokládá bezmála 70 let stará reportáž, ukrytá v rozhlasovém archivu. Reportér tehdy ráno napočítal stovky lidí, kteří se tlačili před budovou, ve které nová Československá republika vznikala. Dnes se píše 28. říjen roku 2004. Má pro nás výročí 28. října ještě význam? Historik Ivan Šedivý odpovídá jednoznačně, určitě ano.

Ivan Šedivý: V tom 28. říjnu samozřejmě dnes vidíme trošku něco jiného, než viděli lidé například v období mezi světovými válkami nebo v období těsně po druhé světové válce. Vždy se k tomu 28. říjnu vymezovaly v kontextu své doby, v kontextu událostí, které prožili nebo které právě prožívali. Samozřejmě ten poukaz například na rozpad Československa je do určité míry oprávněný, ale já tak úplně nesouhlasím s tím, když někdo jaksi kategoricky staví ten soud tak, že slavíme vznik státu, který již neexistuje. Já bych chtěl zdůraznit, že vlastně si nějakým způsobem připomínáme velký mravní a koneckonců i reálně politický úspěch, kterého tehdy český a slovenský národ dosáhl.

Ředitel Masarykova ústavu Akademie věd České republiky, Ivan Šedivý, dodává, že tohoto úspěchu dosáhla celá česko-slovenská společnost, nejenom politici, ale i občané tehdejšího státu. Vznik samostatné republiky dosáhli nenásilnou cestou podobně jako změnu režimu v listopadu roku 1989. A to, že občané Českého státu masově nevyvěšují vlajky z oken a nezúčastňují se pietních aktů, je přirozeným jevem, který nastal po pádu komunistického totalitního režimu, který lidi nutil slavit i to, čemu nevěřili. Zatímco reportér Československého rozhlasu v roce 1936 do vysílání říkal:

Rozhlasová dobová reportáž: Národe československý, v němž putuješ kolem této budovy, zůstaň povždy pamětmi své velké revoluce a svatých povinností ke své svobodě.

České národní hrdosti se teprve učíme a znovu si pro sebe sami objevujeme pojem slova národní identita. Naznačuji slova politologa Jiřího Pehe.

Jiří Pehe: Já si myslím, že Češi jsou stále více hrdi na to, že jsou Češi. To je zajímavý jev, protože já jsem často pozoroval v době, kdy jsem byl v exilu a potkával jsem Čechy, že mnoho lidí mělo problém s tím být Čechy. Přijížděli ze země, na kterou nebyli hrdi. Myslím si, že s tím, jak Česká republika se prosazuje v Evropě, v Evropské unii, ve světových institucích, jak se stává takovou normální civilizovanou evropskou zemí, takže stále více lidí je hrdo na to, že jsou Češi. Každopádně co pozoruji, a to je mi velmi sympatické, že mladá generace nemá žádný problém se svým češstvím. Oni jsou v tom svém češství úplně doma. Já si myslím, že my jsme z toho byli tak trošku vykořeněni, protože jsme se vlastně do určité míry za to styděli.

V říjnu dosáhli čeští a slovenští politikové v zahraničí u dohodových států uznání Československé národní rady. Prvním československým prezidentem se stal Tomáš Garrique Masaryk, ministrem zahraničí Eduard Beneš a ministrem války Milan Rastislav Štefánik. Už to ráno 28. října převzal agrárník Antonín Švehla válečný obilný ústav, aby bylo zásobování obyvatelstva pod kontrolou Národního výboru a nevyvážely se potraviny z českých zemí. Národní výbor vydal svůj první zákon už večer, přesně zákon o zřízení samostatného Československého státu. Poté zveřejnil své provolání s těmito slovy: Lide československý, tvůj odvěký sen se stal skutkem.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.