Výstavba budovy ČSOB v Plzni

14. prosinec 2001
Pod kůži

Dálnice, vodárna, Nemak, Vrčeň a Penny Market. Tak to představuje hlavní případy, kdy občané zvedli svůj hlas proti politikům a ve větší či menší míře byli vyslyšeni. Zásluhou toho, že se sdružili a pro své protesty vyhledali ty správné adresáty. Ve zcela jiné pozici jsou lidé, osamělí bojovníci za svou pravdu. Kvůli své osamělosti a nedostatku zkušeností narážejí opakovaně hlavou do zdi a končí jako vysmívaní stěžovatelé.

Jedním z nejvytrvalejších osamělých bojovníků v Plzni je bezesporu paní Zdena Bečvářová. Její papírová válka začala už před patnácti lety v roce 1986. V rámci socialistického rozvoje města rozhodli tehdejší plánovači o výstavbě Domu obuvi. Nic proti, ale stavbu umístili projektanti do vnitrobloku, tedy na dvůr mezi několika obytnými domy. Paní Bečvářová bydlela v jednom z nich a tehdy dosáhla prvního úspěchu.

Zdena Bečvářová: Hned na začátku bylo ministerstvo, západočeský KNV a potvrdili mi, že tam dochází k chybě, že tam dojde ke zhoršení životního prostředí.

Všichni uznali, že stavba škodí zdraví. Ale titíž lidé zároveň povolovali její navýšení o další patro. Doba se změnila a v roce 1992 se město rozestavěné budovy zbavilo a prodalo ji ČSOB.

Zvýšená stavba už tehdy jasně najevo, jak moc znepříjemní život v okolních nájemních bytech. Odhady a měření ukazovaly na porušení hygienických norem, bance hrozilo neschválení kolaudace. Okolní domy byly poškozeny a pro naplnění hygienických norem bylo třeba provést ještě celou řadu úprav. Vedení banky tedy uzavřelo smlouvu s útvarem investic města Plzně na jeden milion korun. Za tuto částku měla příspěvková organizace města udělat vše možné pro blaho nájemníků. A hlavně pro to, aby majitelé sousedních domů svým souhlasem umožnili kolaudaci banky. Útvar investic udělal vše napůl. Za půl milionu dosáhl souhlasu majitelů okolních domů, půl milionu bance vrátil a pro světelnou hygienu v okolních bytech učinil tak málo, že normy nejsou dodrženy dodnes.

Zdena Bečvářová: Tak teď nevyhovují byty až do třetího patra. Měřila to městská hygiena, měřil to soudní znalec z Prahy. Takže je to prokazatelné, že jsou až do třetího patra znehodnocené byty.

Tak se Zdena Bečvářová vrhla do dalších kol bojů.

Zdena Bečvářová: Upozorňovala jsem na to pana inženýra Náhlíka. Opakovaně. Ten byl jako náměstek dokonce povinen na ty práce, které tam byly udělány, dohlídnout a udělat je.

Petr Náhlík: Tyto věci nevyšetřuje jenom kontrolní komise nebo kontrolní výbor, ale vyšetřovalo je několik orgánů. Za prvé to vyšetřoval kontrolní útvar magistrátu, který je zcela nezávislý na kontrolní komisi či kontrolním výboru, a kontrolní výbor to vyšetřoval jako jaksi kontrolní orgán mnoha členů, nikoliv jedna osoba.

Odpovědnost za celou kauzu odmítá a trvá na závěrech všech kontrolních orgánů města. Ty svorně konstatují, že město žádný zákon neporušilo.

Petr Náhlík: Město Plzeň může kontrolovat, jak s utrácejí jeho peníze. A peníze města byly utraceny v souladu s platnými usneseními rady města Plzně.

Tvrzení o tom, že vše je v pořádku, Zdenu Bečvářovou rozpalují do běla vzteky.

Zdena Bečvářová: Strašně mě vysloveně dráždí to, že páni radní nejsou schopni připustit, že se někde stala chyba. Ta chyba je tak prokazatelná, že to je bez diskuse.

V celé kauze má totiž zřejmě pravdu ona. Bohužel, pravdu má i Petr Náhlík. Zdena Bečvářová odvedla ve svém úsilí slušnou detektivní práci a dobrala se k fakturám, kterými útvar investic dokladoval Československé obchodní bance provedení stavebních úprav pro lepší život nájemníků v okolních domech. Jejím hlavním trumfem je úřední potvrzení od státní zástupkyně, že právě tyto faktury jsou falešné. Přiznal se k tomu stavitel Josef Havlíček. Podle něj se peníze prostavěly úplně jinak. Jakto, že na to přišla paní Bečvářová a kontrolorům města to uniklo? Jednoduše. Podle Petra Náhlíka nesmí město strkat nos do soukromých věcí.

Petr Náhlík: Tohle město nemůže kontrolovat, protože to je zakázka, kterou soukromá firma ČSOB zadala útvaru investic a převzetí této zakázky soukromé si kontroluje ten, kdo si ji zadal, tedy ČSOB.

Zdena Bečvářová: Řeknou, že je to soukromý majetek. Jestliže někdo znehodnotí někomu majetek, tak si myslím, že je to trestný čin.

To je ten správný závěr, se kterým bohužel Zdena Bečvářová přišla pozdě. Státní zástupkyně Zdeňka Chládková nepochybuje o tom, že u trestního soudu by s případem uspěla. Kdyby ale mezi tím dávno nevypršela promlčecí lhůta. Trošku cynicky řečeno, naše stěžovatelka plakala dobře, ale velmi dlouho a špatném hrobě. Je to ale jen její vina?

Petr Náhlík: Já nemohu radit paní Bečvářové v tom, co má dělat. Pokud se tedy někdy někdo něčeho dopustil, tak možná to byl ten úředník, ke kterému paní Bečvářová šla poprvně, což bylo někdy v roce 1986, který ji náležitě nepoučil o jejích právech, respektive neprávech ve stavebním řízení.

Nájemníci v okolí banky se zřejmě zlepšení své situace nedočkají. Zdena Bečvářová snahy přesto nelituje.

Zdena Bečvářová: No, ale možná ne. Větší zlo je lhostejnost. Pakliže všichni lidi budou lhostejní, tak si myslím, že ty možnosti, aby se takto ztrácely peníze, je pro ty lidi to nejlepší, co může být.

Nebýt lhostejní, to je pravda, to nejtěžší. Ale nestačí to, je třeba ještě znát svá práva a neplýtvat energií a časem na špatných adresách. Že jde vyhrát i se slabšími trumfy, než má paní Bečvářová, ukazují případy, o kterých jsme mluvili v úvodu.

Přepisy pořadů zajišťuje Česká informační agentura . Texty neprochází korekturou.

autoři: mkp , Martin Sobotka , spr

Více z pořadu