Virtuální realita pomáhá léčit závratě. Lékaři v motolské nemocnici ji pouštějí lidem po operaci mozku

Zuzana Balatková z Fakultní nemocnice Motol ukazuje brýle pro virtuální realitu, které se ani moc neliší od těch na hraní počítačových her.

„Nastavíme program, ve kterém bude dnes pacient rehabilitován, upravím rychlost optokinetického stimulu,“ popisuje.

Musí se z toho točit hlava

Dívám se na ukázky, kde běhají nějaké šikmé stěny pokryté šachovnicemi, teď jedeme autem, míhají se kolem nás stromy, mně se z toho vyloženě točí hlava.

„Pacienti například po operaci některých nádorů mozku mohou trpět zvýšenou citlivostí na tyto vizuální stimuly,“ vysvětluje Zdeněk Čada z Fakultní nemocnice Motol, že obrázky mají záměrně vyvolávat slabou závrať.

„Tak, aby se opakováním podnětu stali necitlivými na tento podnět, takzvanou rehabilitací.“

Následek operace mozku

Závratě a poruchy rovnováhy jsou u některých operací mozku poměrně předvídatelný následek. Lékaři se totiž někdy nemohou úplně vyhnout určitým nervům.

„Nádor, který se nazývá vestibulární schwannom vyrůstá z osmého hlavového nervu, který odvádí informace z vnitřního ucha, kde je centrum pro sluch a rovnováhu,“ vysvětluje Zdeněk Čada.

Tento vzácný nádor je přímo vrostlý do nervu, a po operaci si tak lidé postupně zvykají na jiné vnímání rovnováhy. Točí se jim hlava a míhá se svět před očima.

Čtěte také

Simulace eskalátorů nebo jízdy autem. Virtuální realita pomáhá pacientům po operaci nádoru překonat problémy s rovnováhou

„Pacienti po operaci uváděli, že nemohou jet metrem, protože jezdící schody je rozhodily nebo nemohli jít v obchodě, protože míjející se lidé a kontrasty v regálech měli ten samý efekt,“ popisuje Zdeněk Čada.

Trénink před realitou

Podle lékařů je každý z pacientů citlivý na něco trochu jiného. Aby to nezjistili až přímo v nebezpečné situaci, začínají s virtuálním tréninkem. Ten má výhodu v tom, že mohou začít brzy po operaci, ještě na lůžku, potvrzuje Zuzana Balatková.

Zjišťuje, jestli už vidím šachovnici, jestli je rozmazaná, nebo ji vidím ostře. Když odpovídám, že vidím rozostřeně, je spokojená: „To je v pořádku, to je chvíle, kterou potřebujeme. Mělo by to být tak, že už se mi z toho začíná mírně motat hlava, aby rehabilitace byla účinná. Pokud to vnímám dobře, tak to není dostatečně účinně.“  

Pacient má brýle a ovladač, a u počítače sedí lékař, který upravuje program a dává úkoly.

„Testujeme ještě výchylku vertikály, protože zdravý člověk dokáže poměrně přesně určit vertikálu a horizontálu, tedy, co je svisle a co horizontálně. Po operaci mají tu svislici posunutou směrem k jedné nebo druhé straně. Oni mají často mírně nakloněnou hlavu a většinou po té úspěšné rehabilitaci se ta svislice dostane tam, kam má, u normálního člověka je to do dvou stupňů,“ uzavírá Zuzana Balatková. 

Lékaři spolu s vývojáři by chtěli systém zjednodušit, tak aby pacienti nemuseli na rehabilitace chodit do nemocnice, ale přístroj mohli mít doma.