Veterán afghánské mise: Alespoň jsme policisty naučili číst. S prezidentem Pavlem si rozumíme beze slov

Vy jste s Petrem Pavlem byli vlastně v misi UNPROFOR, která osvobozovala francouzské vojáky. Dostali jste za to francouzský válečný kříž. Můžu tak předpokládat, že tady se mnou sedí chlap, který nejenom že se podílel na operacích, ale také může říct, že se třeba opil s prezidentem republiky?

Ano a asi nejenom jednou. Opili jsme se studentsky, opili jsme se vojensky. My jsme byli párkrát i na trampu, vylezli jsme panteonskou skálu, konkrétně jižní kout. A samozřejmě jsme se hrozně opili právě po té záchraně Francouzů.

Tam ani není v moci člověka to ze sebe setřást nějak normálně. Prostě jsme si na chatě sedli, dali jsme mezi sebe litrovku rumu a ani jsme nemuseli mluvit.

Čtěte také

„To je od vás krásné, budu brečet.“ Paní Helenu navštívil v domě seniorů prezident Pavel

Když mluvím o Petrovi, ať je mezi námi, co chce, tak jedno nás provází od 15 let, kdy jsme se poznali: my se umíme vyhledat očima, hlavně když někdo podle nás pronese něco nesmyslného, tak on může být na druhé straně náměstí, kde je 20 tisíc lidí, a my se během dvou vteřin očima najdeme. Prostě se na sebe podíváme a oba víme, že si myslíme to samé.

To je taková krásná vlastnost, že nepotřebujeme moc mluvit. I tenkrát jsme do té akce jeli jen sami dva. Ta akce pro záchranu Francouzů vlastně začínala tím, že jsme jeli sami autem, i po skončení té akce jsme seděli sami dva. A když to skončilo, tak jsme fakt nepotřebovali moc mluvit.

Zažil jste během těch různých misí ještě něco horšího než tam?

Asi ano, asi v Kosovu i v Iráku, ale už to nebylo tak osobní. Nebezpečí třeba nehrozilo bezprostředně mně, ale mým lidem, což je někdy ještě horší, protože když člověk odpovídá pouze sám za sebe, je to všechno lehčí.

Čtěte také

Čtyři až pět tisíc korun měsíčně. Ministerstvo chce nalákat studenty do armády

Nejhorší je, když z republiky odjíždíte a na tribuně se slibuje rodičům, že jim jejich syny i dcery přivezete živé. To je taková dvojjakost: splňte všechny úkoly a vraťte se všichni živí. Ve vojenském řemesle je to dvojjakost, protože pro splnění úkolu a úspěch se umíralo. A tady vám stavějí hned na počátku dvě podmínky: vraťte nám naše syny živé a všechno splňte.

Golemové bez šémů

Jak vy se vlastně s tím vším, co víte, teď díváte na tu válku, která se vede nedaleko našich hranic? Je lepší to vůbec nesledovat, když znáte ty zbraně, taktiky, strategie, víte, co se kde může stát?

Pro mě je těžké sledovat každou válku. Všechno to novodobé dění pro mě začalo Balkánem. Já jsem na Balkánu strávil dohromady asi dva a půl roku, protože jsem byl myslím rok a půl v UNPROFORu v Chorvatsku, symbolicky po našem vstupu do NATO, jsem byl první velitel české armády v Kosovu.

Čtěte také

Ukrajinské děti zažívají pocit ztráty všeho, co znaly, vysvětluje někdejší uprchlice z Jugoslávie

Ten Balkán, já jsem kdysi řekl, že je jako doutnající oheň přikrytý mokrým kabátem a že je jenom otázka času, kdy to někde prohoří. A ono se to teď poslední dobou děje. Pro mě je hluboce neuzavřený Irák, pro mě je neuzavřený Afghánistán. Představte si, že necháte doslova rok života v Afghánistánu a pak vidíte v televizi, jak ten západní svět utíká, jak to tam celé nechává. Říkáte si jako proč, proč jsem tam byl?

Když jste se zeptala – nevím jak ani jestli by to psychologové vyjádřili, ale já to mám tak, že v první půlce svého života jsem si myslel, že jsem součástí něčeho velkého a vždy jsem to hodnotil podle celků. A o jejich úspěšnosti pochybuji: jak v Jugoslávii, tak v Iráku, tak v Afghánistánu. Zdá se mi, že to vždy skončilo bez jasného konce, bez toho, že by se něco vyřešilo a že jsme dokonce vytvořili golemy, ke kterým jsme zahodili šémy.

Dobře víte, co jsme vytvořili v Afghánistánu, co jsme vytvořili v Iráku. To byly zpočátku třeba chtěné děti, které měly proti někomu působit, a pak se z nich stali enfant terrible, nechtěné děti, proti kterým jsme pak dokonce vedli vlastní mise. Takže ono to někdy postrádá logiku.

Čtěte také

Afghánistán je snadné dobýt, ale je těžké z něj odejít. Náš odsun vyznívá dobře, míní velvyslanec

Ve druhé půlce svého života jsem dospěl spíš k tomu, že jsem to začal hodnotit jako jednotlivec, jako individuum. Pak si myslím, že je to úspěšnější, protože jsem zjistil, že se nemám za co stydět, že jsem prostě dělal, co jsem mohl, že jsem se snažil přispět k tomu celku, čím jsem mohl. A nebylo toho málo: bylo to minimálně jedno rozpadlé manželství, neviděl jsem své děti začít chodit, nebyl jsem s rodiči, jako jsou ostatní. Hodně jsem toho ošidil v osobním životě.

Já jsem to nepočítal, ale myslím, že jenom v misích jsem strávil přes čtyři roky, což je hrozná část života, kolem toho byly různé kurzy. Ale nelituji toho, ani trošku toho nelituji, protože jak vám říkám, v hodnocení sebe samého jako individua – což teď zní strašně nabubřele – z toho nevycházím až tak špatně.

Mě jenom zajímalo, jak se díváte na tu válku na Ukrajině, když vlastně všechno víte. Jestli to nějak prožíváte, jestli to berete jako fakt nebo jestli prostě někde vzadu víte, že třeba bude trvat ještě roky.

Čtěte také

Generál Řehka o lodní nemocnici u Gazy: Zjišťujeme potřeby výpravy, síly jsme schopni nasadit rychle

Je mi to líto, vždy mi bylo nejvíc líto lidí na zemi. Já jsem u nich byl v Jugoslávii, v Afghánistánu, v Iráku. Obzvlášť mě dojímá osud malých holčiček. To je takové moje prokletí, protože jsem si u těch malých tvorečků, kteří třeba prodávali korálky někde v Kábulu, představoval, jaká je asi čeká budoucnost. Pak jsem si myslel, že růžová, protože to vypadalo nadějně.

Já jsem byl odpovědný za výcvik policie celého Afghánistánu. Za dobu, kdy jsem tomu velel, jsme vycvičili 36 tisíc lidí. Kromě jiného jsme jim dávali tzv. literacy training – učili jsme je psát, počítat a číst. A když jste viděla někde na hranici Pákistánu a Afghánistánu, v tom nejdivočejším prostředí, při té závěrečné ceremonii, jak ten policista na diplomu četl své rodině své jméno, uměl počítat, takže jsme mu už nemuseli posílat peníze do banky a on si je uměl sám spočítat a nebyl okraden i velitelem...

A hlavně, 36 tisícům lidí jsme otevřeli cestu ke knihám, k internetu, ke vzdělání, vlastně jsme jim otevřeli svět. Komu se poštěstí na závěr si říct, že minimálně toto za to v životě stálo. Kdyby se nepovedlo všechno ostatní, jestli z těch lidí je dnes v policii zlomek, tak ale určitě čtou a určitě mají v rukách knihu, třeba se zajímají o dění ve své zemi a prostě je to posunulo dál. To je strašně hezký pocit.

Čím svůj život plukovník Klinovský naplnil po konci v armádě? Poslechněte si celý rozhovor.

Rozhovor je reprízou z 19. března 2024.