Věděli byste, kde si objednáte na Golanských výšinách oběd česky?

Madždal Šams je syrské městečko na Izraelem okupovaných Golanských výšinách. Okupované je tak dlouho, že dnešní generace už neví, čí vlastně je. Majitel jedné tamní restaurace ale dobře ví, že je částečně i náš. A rád si procvičí svou studentskou češtinu.

Džalá má v Madždal Šamsu svojí restauraci. Na stůl položil úžasná jídla, mezi kterými je kromě jiného i losos v úplně zelené omáčce: „Ano, ta zelená omáčka je z tahini, petržele, a trošku česnek, citron, pepř, sůl,“ popisuje Džalá. 

Mix evropských a východních vlivů

Na dotaz, jestli jde o specialitu jeho restaurace Džalá odpovídá: „Ano, my jsme to trochu smíchali mezi evropskou a východní kuchyní.“

Džalá sice žije v Izraeli, zároveň na Golanských výšinách žije syrská menšina. Jaká je tedy jeho kuchyně tady, v Madždal Šamsu? „Studoval jsem na hotelové škole v Česku, tam jsem se naučil ty věci míchat,“ neláme si s tím hlavu Džalá. 

Alkohol není zakázán

Jako aperitiv doporučuje arak: „Mimochodem arak dává jídlu chuť.“

Džalá vysvětluje, že u drúzů je to trochu jinak, než u muslimů. Náboženství jim totiž do toho, jestli se napijí, nebo ne, vůbec nemluví. A zatímco jako aperitiv nabízí arak, tedy tradiční blízkovýchodní pálenku s anýzem, tak jako digestiv se v této části světa neodmítá vodní dýmka.

Uvnitř baru si člověk nepřipadá jako v syrské vesnici na Golanských výšinách, na čepu je tu několik druhů piv, české tu ale bohužel chybí. Zatím, jak říká Džalá.

Syrské město pod izraelskou správou

Madždal Šams byl do roku 1967 syrským městem. Po válce se i se svými obyvateli ocitl pod izraelskou správou. Dodnes se tu ale mluví výhradně syrskou arabštinou.

Čtěte také

Gaza ukrývá pět tisíc let kulturní historie. Její obyvatelé se ale donedávna o svoje památky nezajímali

„Otázku identity tady v Madždal Šamsu dost řešíme. Kdo vlastně jsme? Já jsem se nenarodila v Sýrii, ale už v Izraeli. Ale moji prarodiče se narodili ještě, když tu byla Sýrie, a cítí se tedy jako Syřané,“ komentuje to Sílija, která pracuje v restauraci jako servírka.

Zároveň studuje tanec a jezdí do tanečního studia do nedalekého kibucu: „Popravdě, já se prostě cítím jako holka z Madždal Šamsu. K Izraeli jako zemi moc pouto nemám. K Sýrii ale také ne, nikdy jsem v Sýrii nežila. Mluvím stejně dobře hebrejsky, jako arabsky.“

Haló, chce s tebou mluvit brácha 

Džalá ukazuje místo, kde od sebe hraniční plot oddělil drúzské vesnice a kolikrát celé rodiny. A ty se celá desetiletí domlouvaly amplionem přes ostnatý drát.

„Můj táta má bráchu, a ten žije tamhle v Sýrii. A můj táta zůstal tady. Po válce se vůbec nemohli setkat. Dřív tady měla každá rodina mikrofon a dalekohled. A bylo to tak, že třeba můj strýc v Sýrii přišel k hranici, vzal mikrofon, a volal: „Já jsem Samír Abú Sálih, a chci mluvit s bráchou Chálidem Abú Sálihem.““

Takže on měl takový ten tlampač? „Ano. A místní lidi pro něj došli a řekli mu, že ho brácha čeká na hranici a chce s ním mluvit. Dřív nebyl žádný Skype, Viber nebo Whatsapp.“

Rodiny se tady celá desetiletí domlouvaly přes ostnatý plot amplionem|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

Svatba přes plot

A co takhle přes plot příbuzní řešili? „Třeba se chtěl někdo oženit se ženou ze Sýrie. Tak tady řešili kdy, a další věci, no nebylo tady žádné soukromí.“ Dneska už se ale takové věci nedělají. 

Svatba, nebo studium v Damašku jsou jedny z mála důvodů, které občas úřady obměkčí a příbuzné k sobě skrz složité úřední procedury nakonec pustí.