Ve vztazích jsem zůstal jako kůl v plotě. Jsem fanatik práce, je to droga, přiznává Michael Kocáb

Říkáš, že už tě megalomanství tolik nebere a že ti jde víc o podstatu. Ta podstata je kde?

Jsou dvě podstaty: pravda a láska. Pravda je něco nehmatatelného, ale je to občerstvující nutnost pro prožití spokojeného života. Kdo se má pořád zaobírat lhaním a pamatovat si vlastní lži? Myslím, že se lidstvo jednou k pravdě vrátí s mohutným třeskem.

Ještě důležitější je láska, to jsou vztahy mezi lidmi. Nejen partnerské, ale i vztahy s dětmi nebo vztahy se sousedy a dalšími lidmi. Trochu nás to naučil koronavirus, který nám dal možnost uvědomit si, že patříme k sobě a musíme se bránit vnějšímu nebezpečí. Tehdy za socialismu nám vnější nepřítel, Sovětský svaz a komunisti, dával možnost semknout se do komunity. Pak přišel internet, kdy jsme se sobě začali vzdalovat a pokračuje to dál, je to velké riziko.

Vrátím se k té pravdě. Ikonického Sebastiána, text Michala Horáčka, zná úplně každý. Kdy tebe „zásah šípu záští“ bolel nejvíc?

Víc mě to paradoxně bolelo v hudební rovině než v té politické. Když jdete do politiky, musíte počítat s tím, že budete posetý šípy, to je v politice běžné. V hudbě jsem se s tím ale nikdy nedokázal vyrovnat. Například novináři označili album Za kyslík za paskvil, člověk úplně přestal chuť to dělat. Vždy jsem si říkal: Co jsi udělal tak krásného, že máš odvahu člověka srazit na kolena za jeho tvorbu? Pak se mi postupem času omlouvali.

Ve studiu má Michael Kocáb i netradiční výbavu – rakev|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Překvapuje mě, že se tě něco takového dotkne.

Strašně. Tvorba je křehká, dotýkáš se duše, jsou to obnažené nervy. Nikdy jsem nebyl schopen si na to zvyknout. Bolí to, jsou to šípy. Naštěstí jsem v životě neměl tu smůlu, že by mi umřel někdo z bližních, to by bylo ještě horší. Když jsem byl mladý, byl jsem šikanovaný…

… jak tě zmlátili doma ve vlastní posteli?

Ano. Ale to mě nebolelo, cítil jsem, že mám pravdu. Byl jsem z disidentské rodiny a jako prvňák jsem věděl, že máme pravdu, když odporujeme komunistům. Nebolelo to. Říkali mi „kostelní krysa“, tím mi jasně řekli, proč na mě plivou a kopou do mě. To mi nevadilo, to jsem pochopil. Pro pravdu šípy tolik nebolí. Bolí, když má člověk pocit, že je to nespravedlivé.

Čemu a komu dnes věnuješ svůj čas?

Zůstal jsem jako kůl v plotě, co se týče vztahů. Zasloužím si to. Otevřelo mi to ale určité možnosti, které moje povaha umí proměnit v pozitivum. Můžu pracovat od rána do večera. Dělám uměleckou práci, která mě baví, zdržuje mě i jídlo. Jsem fanatik práce. Je to droga, člověk by měl umět odpočívat. Já to nedokážu a zároveň vím, že to není dobře.

Čeho v životě Michael Kocáb skutečně lituje? Proč si klipy nejraději stříhá sám? Co přivedlo jednoho světoznámého dirigenta ke spolupráci s Pražským výběrem? A k čemu ve studiu používá rakev? Poslechněte si celý rozhovor.