V herectví nevíme, co je prohra. Měřítkem úspěchu pro mě není vyprodané představení, říká principál Cirku La Putyka Rosťa Novák

Blíží se představení, kde v hlavní roli bude váš syn, který se nechal v jednom rozhovoru slyšet, že na zkoušce je velmi těžké rozlišit mezi vztahem táta-syn a režisér a herec. Jak to máte?

S touto rolí jsem se setkal poprvé v trošku opačném gardu před 15 lety, kdy jsem režíroval představení, kde hrál můj táta. To bylo představení Up End Down.

Uvidím to ještě někdy?

Jo, hrajeme to v prosinci. Řekli jsme: budeme to hrát do té doby, dokud táta bude moct. A táta s tím představením žije 15 let. Byl tam moment, kdy jsem po tátovi potřeboval nějakou emoci a on říkal: „Rosťíku, já nemůžu. Já to nedokážu. Chceš po mně něco, co já asi neumím.“ Říkám: „Tati, musíš to udělat. Prosím, teď je zkouška, pojďme to udělat.“ Najednou táta odešel, ještě v La Fabrice, já jsem vyšel na ten dvorek a tam jsem viděl tátu sedícího u stromu a plakal. Tam jsem zjistil – i teď je to těžké – že je to tak krásné pracovat s rodinou, ale tak těžké... A že si musím dokázat v hlavě odstřihnout, že je to můj táta, a v ten moment je to jeden z členů týmu a já přebírám veškerou zodpovědnost za to, jak to představení dopadne.

Nové představení s Cirkem La Putyka se jmenuje St.art, propojuje svět sportu a umění. Je plné emocí a obrazů, alespoň to jsem si o tom přečetla, ještě nejste v premiéře, nemohla jsem to vidět. Ale dostanu se do těla, do srdce a do hlavy atletů?

Strašně mi pomohli a pomáhají všichni lidé, které jsme do procesu přizvali. Zkoušíme po 16 letech tak, jak si myslím, že by se mělo normálně zkoušet představení. Byla tam dlouhá cesta k tomu, aby se herci a herečky potkali se sportovci. Zažili profesionální atletický trénink s Honzou Velebou, zažili kordistický trénink s Jirkou Beranem, džudistický trénink se Zikou, setkání s Vávrou Hradilkem, Evou Adamczykovou, freedivingový trénink, zažili profesionální zátěžové testy v laboratoři u Karolíny Velebové. Měli možnost sami si vyzkoušet, co to je být sportovcem. Ale Matyáš tam přináší ten sportovní mindset, který je absolutně jiný od nás. Herci se ptali, co to je prohra. My nevíme, co je prohra.

Nevzdávat se – to mě v životě motivuje. V extrémních podmínkách hledám pozitiva

Pardon, a když sehrajete představení a nikdo netleská, to není prohra?

Druhý den ti lidi třeba zatleskají. Jsou představení, kdy jeden den lidi tleskají po každé scéně, jsou představení, kdy nikdy nezatleskají a zatleskají na konci. Smysl dává hrát i pro jednoho diváka. Pro mě není měřítkem úspěchu to, jestli je představení vyprodané, nebo ne. I kdyby se to líbilo jednomu divákovi, tak to smysl dává.

Čtěte také

Cirk La Putyka slaví 15 let na scéně. „Je to náš dvojbob. Rosťa je pilot a já jsem brzdař,“ usmívá se Vítek Novák

Váš syn neumí prohrávat. Někde jsem četla, že nesnáší prohru i v Člověče, nezlob se.

V tom jsme na tom podobně. Pořád se v něčem předháníme – v hodu kamenem, v jízdě na kole, v hodu kokosem na pláži, v čemkoli. Už jenom slovně: „Stejně bych tě předběh.“ „Hmm, tak to už bys nedal.“ Jakmile je příležitost si zaběhnout rovinku s ním... Samozřejmě, já už na to nemám. Já to vím. Říkal jsem – kde ještě bych tě možná překonal, tak to je v kreativitě. Akorát že ta je neměřitelná.

Není to ale tak, že děti mají nakonec pozřít a předčít své rodiče? V tom nejlepším slova smyslu.

Samozřejmě. Když se podívá člověk do antického Řecka, tak abys mohl pokračovat, měl jsi pokořit svého tátu. A já jsem hrdý na to, že s ním prohrávám.

A s tou prohrou to má tedy jak? Někde řekl: prohra je něco, s čím se nikdy nenaučím pracovat.

Když jsme se nedávno bavili, tak říkal: „Mě motivuje se dostávat na dno.“ Ve sportovní kariéře si prožil už docela dost. Ví, co to je stát na stupni vítězů na 1. místě, ale ví, co to je vracet se po vážném zranění, ví, co to je znovu se učit chodit. Říká: „Mě pořád udržují sny, vize, cíle a že vidím, že se dokážu posouvat.“ On má tohle ale od narození. Ve velmi raném dětství, myslím, že 7. nebo 8. měsíc, začal chodit.

Rosťa Novák má za sebou návštěvu EXPO v Ósace, kde koncem července vystoupili spolu s Českou filharmonií v rámci českého národního dne. Jaké to bylo?

Krásné.

Čtěte také

Ovace vstoje i pochvala japonské princezny. Češi s La Putykou okouzlili diváky na EXPO. „Zážitek, na který nezapomeneme!“ říká Rostislav Novák

Co jste předvedli Japoncům?

Udělali jsme unikátní projekt pro český národní den. Bylo docela dramatické to zrealizovat tak, jak jsem to před rokem prezentoval na tiskové konferenci. Zapojilo se do toho několik složek, pomohla nám i Kancelář pana prezidenta, která nám část věcí dopravila přímo do Ósaky. Byla to taková kompilace. Nejel jsem tam jenom za nás a za Českou filharmonii, ale chtěl jsem ukázat to hlavní téma, to je svoboda, kterou tady pociťujeme. A já ji pociťuju extrémně právě v momentě, když vyjíždím po světě a uvědomuju si, jak dobře se tady v Čechách máme. Chtěl jsem tam ukázat tu širokost, bohatost, pestrost.

Byl to pro mě zajímavý moment. Samozřejmě hrát v Japonsku v semi-open prostoru, což znamená, že zadní a boční stěna byly otevřené ven, kde byla vlhkost 95 procent a teplota okolo 40 stupňů, to byla velká challenge.

Omlouvám se, že vstupuju do vaší řeči, ale když vás poslouchám, tak si říkám: tenhle chlap, aby předvedl nejlepší výkon, tak potřebuje challenge, drama... A říkám si, je to tím, že jste herec, nebo tím, že vydáte to nejlepší, když stojíte na pomyslné hraně?

V posledních letech jsem se naučil ještě víc adaptovat a moje osobní nátura i diagnóza ADHD mi v tomhle hrozně pomáhá – nevzdávat se. Don’t give up je něco, co mě v životě motivuje. Asi stejně jako Matyáše. V extrémních podmínkách hledám pozitiva. I když se v tvorbě člověk dostane na hranu, tak najít novou cestu, klid v sobě a pokračovat dál... Z konfliktu a otázek vznikají často nejzajímavější projekty.

Jakým způsobem Cirk La Putyka ztvárňovali téma svobody v japonské Ósace? Jak pracují umělci se svou psychikou? A jak vnímal v dětství herectví v rodinném klanu? Poslechněte si celý rozhovor.