Vavřinec Hradilek: Když jsem přišel poprvé do slumu, asi hodinu jsem nemluvil, vstřebával jsem to. Je to brutální

Ty jsi upádloval 121 km za 5 dní, abys podpořil vzdělání ve slumu v Čalantice...

Těch kilometrů jsem reálně upádloval trochu víc, ale museli jsme tomu dát formu, nějaký název. Myslím si, že tam to nebylo o sportovním výkonu. Chtěl jsem si tu zem taky užít a poznat ji. Chtěl jsem si nechat prostor vystoupit, podívat se do vesnice.

Pohled z řeky je úplně jiný, než když jedete po silnici. To mám zkušenost i z divokých řek z celého světa. Řeka skýtá jiný nadhled na tu zem. Voda je pro nás to nejdůležitější, co na planetě máme. U vody se dějí různé, zajímavé věci.

Jak vypadá taková škola?

Do školy jsme jeli hned po příletu. Čekal jsem něco podobného jako školy u nás. Přeci jen jsem nikdy nebyl ve školách takhle daleko. Přišli jsme do bytového domu, vešli do bytu, kde bylo pár hodně malých místností. Tam se děti učily, jedly, k tomu mají i zdravotní výchovy...  Pak dochází i jejich rodiče na nějaké vzdělání, protože dost rodičů ze slumů jsou negramotní, takže program zahrnuje i výuku rodičů.

Je to tedy takový velmi skromný byteček. Myslím, že je to tři sta čtyři sta metrů od slumu. Střídají se, jedna parta chodí dopoledne, druhá odpoledne.

Čtěte také

Nikdy jsem nebyl člověk, který touží vždy vyhrát. Závod si chci hlavně užít, tvrdí kajakář Hradilek

Jak vypadá slum Čalantika?

Když jsem tam přišel poprvé, asi hodinu jsem nemluvil. Neměl jsem vůbec, co říct, vstřebával jsem to. Je to brutální. Už ulice v Dháce jsou něco úplně jiného, člověk vidí tu špínu, nenakládání s odpadem je šílené. Pak člověk vejde do slumu...

Na bambusových konstrukcích z vlněného plechu jsou příbytky, které jsou nahňácané na sobě na území, nevím kolik, ale je to viditelné od konce do konce. A tam žije třeba deset tisíc lidí...

Byl jsi tam za deště?

První návštěvu, kdy jsme tam byli, jsem to zpracovával, bylo to strašně intenzivní. A co mě zaujalo – rodiče a děti nás vzali do obývacího prostoru a měli to tam krásně uklizené, vyzdobené. Hrozně se smáli, vítali nás: „To je náš domov!“ To mi dávalo zpětně pozitivní energii, že to berou tak, jak to je, a jsou srdeční.

A pak jsme tam přijeli poslední den, když už jsme se vraceli zpátky do Dháky, a bylo po cyklonu, celá Bangladéš byla pod varováním, hodně lidí bylo evakuováno. A ten slum... zvedla se spodní hladina bažiny a odpadky plavaly už ne metr pod úrovní příbytků, ale v nich. To bylo hodně drsné.

Jak pomůže, že upádluješ 121 kilometrů na Ganze? Můžu někam poslat peníze za každý tvůj upádlovaný kilometr?

ADRA to dělá dlouhodobě a chtějí to vždycky nějak zpestřit. Dlouhodobé přispívání tam funguje, jsou lidé, kteří mají své sponzorované dítě, vyberou si ho a měsíčně na něj dávají po několik let peníze. Ale to dlouhodobé není tak efektivní, tak to chtějí zpestřit.

Když tam každý rok jezdí, aby viděli, co se tam děje a jak to funguje, tak někoho s sebou vezmou, nabídnou to někomu. Byl tam reportér, který běžel asi deset maratonů přes Bangladéš, já jsem teď pádloval po Ganze... Pomocí takových věcí, fundraisingu, se z toho udělá dokument, obrazový materiál, který se tu pustí. Je to zprostředkování života tam nám tady doma.

Jaké silné okamžiky ještě tento rok Vavřinec Hradilek prožil? Proč se rozhodl moderovat v Českém rozhlase? A připravuje se na olympiádu? Poslechněte si celý rozhovor.