V Ugandě si musíte poradit sám. Po dvaceti letech jsem byl šťastný za praktickou medicínu, vypráví hematolog Ráčil

Srpkovitá anémie je nemoc, která se v Evropě nevyskytuje, ale na kterou se umírá. A umírá se na ni docela hodně. Jak jste tam na ni narazil? Jako hematolog jste ji asi musel znát?

Čtěte také

Za srpkovitou anémii nemůže Uganda, ale gen proti malárii, vysvětluje lékař Ráčil. V tuto chvíli má asi 450 nemocných dětí

Já jsem to znal, ale do Afriky jsem vůbec nejel kvůli srpkovité anémii. Jel jsem do jednoho utečeneckého kempu, kde se měla otevírat urgentní ambulance. To se bohužel nepovedlo. Takže jsem se čirou náhodou objevil u Viktoriina jezera, na druhé straně Ugandy. Kolegyně tam má malou HIV kliniku.

Já jsem si tam sedl do ambulance právě praktického dětského lékařství a najednou tam začaly chodit děti s velkou bolestí a s infekcemi. Jenom dostaly základní léčbu, odešly a už je nikdo neviděl. A to právě byly děti se srpkovitou anémií.

A vy jste to tehdy věděl, co jim je?

Já jsem to věděl, akorát jsem tu chorobu v životě neviděl, protože v Čechách není. Akorát jsem se o ní učil. A říkám: Kurník, já jsem profesor, tohle bych měl vědět...

Takže jsem rychle sedl do knih a načetl jsem si americké návody, jak to dělat, a zjistil jsem, že se to musí dělat úplně jinak. Že se musí zavést chronický program, ty děti sledovat právě proto, že umírají na to, že je nikdo dlouhodobě nesleduje. Tak jsme otevřeli ambulanci a teď už kliniku pro srpkovitou anémii.

Když jste se vrátil z Ugandy, co jste řekl svým kolegům v Brně ve fakultní nemocnici?

Čtěte také

Na sále jsem si svítil čelovkou. Lékaři jako u nás, ale bez vybavení, popisuje misi v Senegalu neurochirurg

Byla to doba, kdy jsem chtěl změnit pracoviště. Pracoval jsem tady dva roky na Ústavu hematologie a krevní transfúze. Takže Brno jsem už opustil. Ale pak bylo pro mě hodně těžké pracovat ve vrcholové medicíně, protože jsem viděl, že tam v Ugandě jsou stovky, tisíce dětí, které nemají žádnou péči.

Medicína tady je krásná, úžasná. Ale přestávalo mi to víc a víc dávat smysl, když jsem věděl, že je část zeměkoule, kde péče není – a stačilo by trošku a děti by přežívaly.

Do venkovské ordinace

Pojďme do Křtin na Blanensku. Jaké to je být z profesora fakultní nemocnice praktickým lékařem?

Je to těžké v tom, že pořád ještě vidím věci, které člověk za tu svou medicínu neviděl. Je to logické, když děláte úzký obor. Takže jsem každý den překvapený a pořád se musím učit, což mě baví.

A za druhé, když jste profesor, máte tým lidí a skupinu pacientů, kteří vám věří, takže relativně snadno prosadíte svůj názor. Pacienti vám často věří bezmezně.

Ale v ordinaci praktického lékaře je relativně složité, přijde člověk, kterému je jedno, jestli jste profesor, prostě jste jeho doktor. Chcete mu pomoct. A musíte se daleko intenzivněji věnovat tomu, aby to pochopil, aby váš názor přijal. To je na tom těžké.

Na druhou stranu je to zajímavé, protože vzniká krásná interakce mezi pacientem a lékařem. Nemůže to být direktivní. Musím se hodně snažit, abych nejen používal vědomosti, ale používal i rétoriku pacienta, aby pochopil, proč je to důležité.

Najednou dělám věci, které jsem chtěl celý život dělat – dělat doktora, který toho umí hodně, poradí si.

Říkala jsem si, že důvod, proč jste se z profesury začal věnovat obyčejné medicíně, asi byl, že vám chyběli lidé...

Hodně mi chyběli lidi. Poznal jsem to, když jsem se dostal do Afriky. Měl jsem pocit, že už nejsem úplně doktor. Vždycky jsem chtěl být doktor, který toho hodně umí, a pak jsem měl pocit, že spoustu věcí moc neumím a že jsem daleko od lidí. Protože je to hodně o výzkumu, což je dobře, o malé ambulanci, hodně času se musíte věnovat týmu... A mně chyběly praktické věci. Uganda to rozkryla.

Čtěte také

I s omezenými prostředky můžete napáchat spoustu dobra, říká lékařka z válečných zón Höschlová

Po dvaceti letech jsem byl šťastný za praktickou medicínu! V Ugandě si musíte poradit rukama, musíte to vymyslet, chytnout zpátky mikroskop, rychle se naučit dělat ultrazvuky. Najednou dělám věci, které jsem chtěl celý život dělat – dělat doktora, který toho umí hodně, poradí si.

Když se člověk vrátí na vesnickou praxi, kde je to zase jiné než praxe ve městě... Obdivuju spoustu mladých vesnických praktických lékařů. Je to pestré, složité, zajímavé, je to trošičku podobné té Ugandě, že si musíte poradit sám, nemůžete pacienty hnát třicet kilometrů do města na vyšetření, které je třeba zbytečné. Je to milé a je to praktická medicína.

Malá ambulance na severu

Vím, že se svou nadací SSUUBO chcete v jiné části Ugandy postavit menší kliniku, sháníte 2 miliony korun. Chcete tam jít proto, že tam je situace nejkritičtější?

Ona je kritická všude v Ugandě. Ale jsou tam i velké regionální rozdíly. Jih, kde pracujeme, je chudý kraj. Přestože jak říkají Uganďané, tam když zasadíte kámen, tak roste, protože tam prší.

Severní část je suchá a oblast je o dva řády chudší než jižní část. Nás tam pozval sociální pracovník z naší kliniky, ať se jdeme podívat, jak tam vypadají děti se srpkovitou anémií.

Zjistili jsme, že je to ještě horší než u nás na jihu. Nezachráníme celý svět, ale vybudováním jedné ambulance, malinké laboratoře jsme schopní aspoň v tom regionu zajistit, že základní péče pro děti bude zajištěna. I malá ambulance na severu udělá v tom regionu obrovskou práci.

Jak těžké bylo se ve 48 letech pustit do atestace? Bojí se děti v Ugandě lékaře? A jak funguje klinika v době, kdy je profesor Ráčil v České republice? Poslechněte si celý rozhovor.