Na sále jsem si svítil čelovkou. Lékaři jako u nás, ale bez vybavení, popisuje misi v Senegalu neurochirurg

Neurochirurg z pražské Homolky, doktor Jan Šroubek, má za sebou senegalskou misi. Byli jste v senegalském Thiès, kde jste operovali. Mám tady záznam z vaší návštěvy, která začala velmi zajímavě hned po vašem příjezdu: „Příjezd do nemocnice byl poznamenán poruchou motorového vozidla (vraku).“ Takže vy jste v Dakaru na letišti nasedli do nějakého vozidla, předpokládám, že jste si s sebou vezli své vybavení. Auto zemřelo za jak dlouho?

To bylo velmi bizarní. Bylo nás pět – dvě instrumentační sestry, jedna anestezioložka a dva neurochirurgové – a tři z nás nikdy v Africe pracovat nebyli a obzvlášť děvčata vůbec nevěděla, co mají čekat. My jsme si museli všechno vézt, takže jsme měli poměrně velký náklad, veškerý instrumentační materiál, který potřebujeme během operací, o kterých jsme věděli, že je budeme dělat.

Čtěte také

Jak s vámi kamion na Dakaru mydlí, střevní potíže mají všichni. Ale nezastavuje se, říká pilot Macík

Zástupci nemocnice pro nás přijeli dvěma auty a bylo jasné, že ta auta nejsou úplně v pořádku. První šok byl, že jsme jeli s kolegou Kašíkem v jednom voze a děvčata říkala, že jsme se jim ztratili. A já si v tom autě říkám, že se tady všude kouří – zjistili jsme, že to auto hoří. Moje první fotografie odtamtud je, že vidím vyděšené výrazy těch děvčat. Že to nebude v pořádku, bylo hned od začátku jasné.

A jejich první fotografie je kolega, jak hasí automobil.

V podstatě. Nutno říct, že to byl první zádrhel a pak už žádný zásadní nenastal. Nejspíš jsme si to vybrali hned na začátku.

MEDEVAC je program českého ministerstva vnitra. Vy jste řekl, že v Senegalu jste si uvědomil, na čem skutečně záleží. Na čem skutečně záleží?

Já jsem si tam uvědomil, že řada problémů, které řešíme tady, jsou absolutní nesmysly a malichernosti. Tam jsem skutečně viděl jádro naší práce, kdy jsme se opravdu plně věnovali té operativě, snažili se zachránit lidi – všem jsme pomohli, což bylo úžasné – a nemuseli jsme řešit různé další, jak byrokratické věci, tak interpersonální problémy, které samozřejmě tam, kde pracujete pořád, musí vznikat.

Myslím si, že jsem si uvědomil, že je vlastně hloupost to celé řešit. Člověk by měl mít větší nadhled a do různých drobných mezipersonálních problémů vůbec nevstupovat, neřešit je. To pro mě bylo velmi významné.

Čtěte také

Deficit personálu nevyřešíme rušením nemocnic v regionech. Přesčasy byly, jsou a budou, říká ředitel Sohlich

Ten týden pro nás byl sice extrémně náročný operačně, dělali jsme od rána do večera každý den – v neděli jsme se na to nachystali se šéfem oddělení, který tam na nás čekal –  věnovali jsme se pouze tomu a bylo to vlastně krásné. Pomohli jsme spoustě lidí a bylo to úspěšné.

Vy jste byli připraveni. To nebylo tak, byste přijeli a řekli vám: tak tady máme nějaké diagnózy a vy to zkuste nějak zachránit. Jak dlouho dopředu se taková mise chystá?

Poměrně dlouho. Od podzimu minulého roku, vlastně před půl rokem jsme už věděli, že ta mise by měla proběhnout, takže jsme byli v kontaktu s primářem místního oddělení, který se na to extrémně dobře připravil. Už před rokem jsem se tam byl podívat, jestli je vůbec možné tam operovat, a tento člověk mě nadchl: viděl jsem jeho nadšení, zápal pro věc, chtěl těm lidem pomoct, chtěl operovat, chtěl se zlepšit, ten mě motivoval velice.

Lékařsky byl místní primář velmi vzdělaný, ale prostě neměl tu výbavu, takže jsme on ani my nemohli dělat veškerou operativu, kterou po nás chtěl.
Jan Šroubek

Já jsem pak domluvil ten tým a dejme tomu půl roku jsme chystali seznam pacientů, který on měl důkladně připravený. Takže jsme vlastně věděli dost přesně, co budeme operovat a podle toho jsme se mohli připravit. I tak, že jsme si s sebou přivezli ty správné nástroje, které oni opravdu nemají.

Ukazoval jste mi operační sál, což je taková nadstandardně velká, bíle vykachličkovaná koupelna, ve které je v podstatě jen operační stůl a na rozdíl od vašich tun přístrojů tam není nic. Co světlo?

Světlo je zásadní problém. Ani ten operační stůl nebyl dobrý, v podstatě nenapolohovatelný, takže jsme pacienty museli různě podkládat, abychom se dostali do nějaké přijatelné operační polohy.

Čtěte také

Lidem v Gaze chybí úplně všechno. Život jim komplikují i nejbanálnější diagnózy, popisuje farmaceut z Lékařů bez hranic

Světlo je taková lampa nad vámi, velmi špatná. Nevím, kolik má luxů, ale určitě alespoň desetkrát méně než u nás. To jsem naštěstí věděl předem, takže jsem si koupil poměrně dobrou čelní svítilnu.

Takže jste si svítil čelovkou.

Svítil jsem si čelovkou a místo mikroskopu, který má jak světlo, tak zvětšení, jsem použil lupové brýle, které znám i z minulosti. Teď už je nepoužíváme, ale před 20 lety nebo když jsem začínal, byly lupové brýle k dispozici a uměl jsem s nimi pracovat.

Chci se dostat v Senegalu do nemocnice?

Já bych se tam nechtěl dostat. Ne, že by péče byla špatná, a když narazíte na toho neurochirurga, se kterým jsem tam komunikoval já, tak ten by vám zajistil v podstatě péči stejnou jako tady, akorát že nemá to vybavení. To je samozřejmě problém.

Lékařsky byl velmi vzdělaný, spoustu znal, ale prostě nemá tu výbavu, takže nemohl – a ani my jsme nemohli – dělat veškerou operativu, kterou po nás chtěl.

Čtěte také

Rodiče dávají dětem v Afghánistánu prášky na spaní, protože nemají na jídlo, popisuje situaci Bendl z Lékařů bez hranic

Určité nádory bez toho dobrého vybavení, které máme u nás, tam nejsem schopen odoperovat. Řadu nádorů ano, ale dostat bych se tam v zásadě nechtěl, protože byste pravděpodobně leželi na zemi, nebo vaši příbuzní by leželi na zemi a museli by se o vás starat. Tak, jak jste zmínila Indii, tady je to velmi obdobné. V podstatě tu péči, jídlo a hygienu musí zajistit rodina.

Musela bych za to platit?

Pojištění existuje, nicméně většina pacientů není pojištěná a musí si platit úplně všechno.

To se asi člověk rád vrací do své nemocnice, jakkoli jsou tam různé malichernosti a byrokracie, která se musí řešit.

Já jsem si samozřejmě zase uvědomil, co máme k dispozici u nás, i to štěstí, že máme úžasnou výbavou, se kterou můžeme operovat a že technické možnosti jsou neuvěřitelné. Jasně, že to srovnání operačních sálů je velmi obtížné, protože ta úroveň je úplně jinde.

S jakými nečekanými situacemi si musel Jan Šroubek v Senegalu poradit? A jak otevírají lebku tamní neurochirurgové? Poslechněte si celý rozhovor.