V pátek půst, k obědu sklenice piva a slivovice jen ke kloktání. Je tohle návod na spokojený život?
Pavel Maurer vzpomíná na svou babičku Aničku a její styl života. Byl jednoduchý, ale přesto zaručoval bohatý život. Anička vstávala brzy, před zpěvem na kůru vypila vaječný žloutek a nepřejídala se.
Moje babi Anička nikdy netušila, jak se mi bude často vracet do života. Umírala pokojně v požehnaném věku 93 let. Neměla vůbec strach, byla smířená s Bohem a říkala mi: „Pavlíku, už chci jít. Měla jsem hezký život, 11 sourozenců, vnoučata, pravnoučata a můj čas se naplnil a bude mi zas dobře.“
Fakt je, že babička nikdy nic pořádně neprožívala, nedělala si starosti, nemudrovala nad blbostmi a vše řešila okamžitě. Pamatuji si, že byla snad jenom jednou naštvaná, a to když se děda František vracel na kole z hospody a netrefil můstek, takže projel potokem.
Rytmus svého života si však nenechala ničím narušit. Byla zvyklá vstávat brzy, aby nakrmila dobytek, a když sekala slepicím hlavu sekerou, vždy je před tím hladila tak dlouho, až přestaly být vyděšené a tiše a spokojeně očekávaly svůj nezvratný osud. Každý den si kolem páté hodiny odpolední sedla na lavičku, obalila si nohy dekou a povídala si až do večera se sousedy, kteří míjeli její dům. Věděla vždy, co se děje ve vesnici, kdo s kým, kdo proti komu a co se bude dít zítra.
V pátek držela pravidelně půst a my jsme jedli fazole nebo koláče. V neděli ráno jsem ji často doprovázel na mši. Před odchodem do kostela si přinesla z kurníku čerstvé vajíčko a vypila syrový žloutek. To aby jí to lépe zpívalo v kostele na kůru. Nepamatuji si, že bych ji někdy viděl bez šátku na hlavě. Když už byla v pokročilém věku, dokonce s ním i spala.
K obědu si ráda dala sklenku piva, ale 50% slivovici z vlastních švestek používala pouze na mazání nohou, když ji bolely. Jednou jsem jako malý kluk přišel úplně zmrzlý z bruslení na rybníku, tak jsem musel slivovici kloktat a pak vyplivnout. Bylo to tak odporné, že jsem od té doby raději neonemocněl.
U babičky bylo vždy všeho dost, ale nesmělo se plýtvat. Většina pokrmů pocházela z vlastní produkce a všechen odpad, tedy slupky, zbytky, odřezky, po nás dorazila domácí zvířata nebo se kompostovalo. „Jez do polosyta a pij do polopita,“ říkala babička a dbala na to, abychom se nepřežírali.
Nikdy nezapomněla při modlitbě před obědem podotknout: „Zaplať pánbůh a naděl stokrát víc.“ Myslím, že někdy by stačilo i méně, ale nás sedělo kolem stolu jako much, takže myslím, že moje babička Anička moc dobře věděla, co říká.
