V Mizoramu jako u krále Miroslava. Stále se zpívá
Mizoram je indický stát daleko na východě. Jeho obyvatelé jsou převážně křesťané, etnicky spříznění s Barmánci. Příslušníci kmene Mizo jsou po celé Indii známí jako vynikající zpěváci. V hlavním městě Aizawlu se o tom můžete přesvědčit na vlastní uši.
Kostel ani nedutá. Závěrečná píseň patří Emily – vycházející hvězdě Mizoramu. „Zpěv pro mě znamená všechno. Je to můj koníček, moje záliba,“ říká jednadvacetiletá zpěvačka. Naplno se věnuje zpěvu pouhé čtyři roky, donedávna zcela amatérsky.
„Jsem přirozený talent, do žádné školy jsem nechodila. Teď ale na sobě začínám pořádně pracovat. Chtěla bych se zpěvu věnovat naplno a stát se třeba i profesionální zpěvačkou,“ sní Emily.
Její kariéru nastartoval úspěch v soutěži Mizo Idol, což je obdoba naší Superstar. Každoroční klání zpěváků se v Mizoramu stalo doslova fenoménem.
„Všechno se odehrává na televizní obrazovce. Lidé tady v Mizoramu televizi přímo milují,“ popisuje mi jedna z organizátorek soutěže.
Mimořádný zájem, jakému se soutěž těší, mi potvrzuje i Emily: „Lidi mají rádi všechny reality show. Milují živé vysílání. Celá soutěž se vysílá živě a všichni se dívají.“
A co říkali na její vystoupení kamarádi a spolužáci? „Je fajn vidět tě v televizi, jsi dobrá. To je vše,“ odpovídá skromně Emily.
Písně a alkohol, to jsou základy kultury v Mizoramu
Nejen Emily propadla kouzlu zpěvu. Písně provázejí život obyvatel horského státu doslova od kolébky až po hrob. Jak se dovídám, v kultuře kmene Mizo existují čtyři stovky druhů lidových písní. Nejčastějšími náměty jsou vlastenectví, boj, láska a oslava přírody.
„Naše kultura byla vždy založena na písních, tancích a alkoholu. Rýžová kořalka byla součástí obřadů našich předků. Během slavností se zpívalo, tančilo, jedlo a hlavně pilo,“ vysvětluje mi mladý novinář Patrick.
Když před sto padesáti lety přišli do Mizoramu křesťanští misionáři, konzumaci alkoholu i pohanské obřady zakázali. Zůstala jen láska ke zpěvu.
„Zpíváme rádi. Pro různé příležitosti máme speciální písně. Zpíváme na svatbách i na pohřbech, na narozeninách. Když je nám smutno i když je nám veselo,“ říká mi učitelka zpěvu.
Její kolegyně ji doplňuje: „Máme takový pohřební zvyk, že když někdo zemře, u jeho ostatků se sejde rodina s přáteli a celou noc zpívají. Je to způsob útěchy.“
Jsou však i jiné situace, kdy je útěcha na místě. A tak se dozvídám od prozpěvujícího si mladíka něco více o jeho tklivé písni. „Je to písně pro kamaráda, který má zlomené srdce. Já se ho tou písní snažím utěšit, aby se tolik netrápil,“ popisuje obsah písně Koko U.
Ve srovnání s Emily, která sní o kariéře zpěvačky, je Koko U smířen s tím, že celý život stráví za tkalcovským stavem. Přesto se i on účastní pěveckých soutěží.
„Na nový rok byla soutěž ve zpěvu, tak jsem se přihlásil,“ říká Koko U. Na výsledek se raději neptám. Spíš mě zajímá, jak často svoji píseň o ztracené lásce zpívá.
„Spousta kamarádů má zlomené srdce, a tak tu píseň zpíváme často,“ směje se Koko U.
