Uplynul rok od tragédie na filozofické fakultě. „První výročí je příležitostí uvolnit a propouštět staré pocity,“ říká krizová interventka

Jak těžký je pro studenty a zaměstnance filozofické fakulty dnešní den, tedy první výročí, všechny ty připomínky, které se odehrávají?

Čtěte také

„Nebýt lhostejní vůči sobě navzájem.“ Na benefičním koncertě Rok poté zazní autorská skladba od doktorandky hudební vědy na FF UK

Daniela Vodáčková: První výročí je vždycky hodně důležité a přináší spousty pocitů. Samozřejmě to může vracet k těm starým pocitům, ale taky přináší příležitost, jak jejich část nějak uvolnit, pustit je od sebe nebo je postupně propouštět – to slovo propouštět padlo také dnes odpoledne na koncertě. Je velice důležité, když je výročí ritualizované a uchopené tak, že se sejde společnost, rodina, komunita a společně něco zažívá a má možnost svoje pocity sdílet, což si myslím, že se děje.

Děkanka filozofické fakulty Eva Lehečkové už před dvěma týdny říkala v rozhovoru pro ČTK, že první výročí je podle ní zlomem, který je potřeba prožít. Řekla, že je tady velká touha k návratu do něčeho všedního, kdy se o fakultě nebude psát – leda by někdo dostal Nobelovu cenu –, a že doufá, že bude možné dělat svoji práci nejlíp, jak budou všichni na fakultě moci. Může být první výročí tímto zásadním zlomem a vnímají to tak ti, se kterými na fakultě všechno to, co se děje a co prožívají, řešíte?

Kristina Najbrtová: Je asi dobré říct, že vyrovnávání se s tou událostí je velmi individuální. To znamená, že je nutné být hodně citlivý a univerzita se snaží o citlivost i o to, aby vedle sebe mohly stát různé potřeby lidí, kteří ztratili své blízké a zároveň tady studují a pracují. Stojí tady potřeba vracet se do běžného fungování a nebýt atakován novinovými články, nebýt pořád v kontaktu s tou tragédií a moct se zase věnovat svojí práci. Ne všichni jsou ale samozřejmě v tomto bodě, takže musí být dán prostor i těm, kteří ještě nejsou zralí na vnitřní předěl. Ten může přijít o něco později a měly by k němu být vhodné podmínky.

Není jednoduché řešení

Byl a je rozdíl v tom, jak to prožívali a stále prožívají studenti a vyučující?

Čtěte také

„Šel jsem pomáhat, ale nemohl jsem pomoct všem.“ Tragédie na filozofické fakultě poznamenala i policii

KN: Myslím, že mají trochu jiný úkol. Na pedagogy jsou kladeny nároky, aby ještě vedli výuku. Snažili jsme se je podpořit tím, že jsme na jaře dělali různé webináře, programy k tomu, jak se připravit, jak zahájit výuku hned ten první semestr. Bylo vhodné s nimi diskutovat o tom, jak to sami prožívají a jaké obavy se v nich rodí, protože se tam stýká role pedagoga, který musí vést tu skupinu a současně sám prožívá tu událost. Takže neexistuje jednoduché řešení – jestli třeba držet minutu ticha na začátku nebo o tom se studenty mluvit –, protože každý je tím sám zasažen.

Pro studenty to byl určitě velmi obtížný rok a myslím si, že některým pomáhalo pomáhat. Proto vznikl spolek studentů psychologie Peerko, který dělal krizovou intervenci a peer podporu. Zároveň studenti hodně pomáhali tvořit to společenství zespodu – všechny pietní akce po té tragické události nebyly organizovány vedením fakulty a univerzity, ale dobré podněty přinášeli i studenti. Byla jsem u toho, jak to naše vedení zahřálo, že studenti takto dodávali naději.

DV: Ráda bych doplnila další vrstvu lidí, která také potřebovala podporu, a to byli zaměstnanci fakulty, třeba pracovníci knihoven nebo pracovníci ze správy budov. To znamená lidi, kteří zajišťují běžný chod fakulty, ale samozřejmě se jich to také nějakým způsobem dotklo a potřebovali podobnou podporu. Opravdu velmi intenzivně tady prožitkově byli. Takže jsme se samozřejmě věnovali také zaměstnancům.

Posttraumatický růst

Děkanka filozofické fakulty Eva Lehečková mluvila v minulých dnech také o tom, že studenti a zaměstnanci filozofické fakulty jsou po té tragické střelbě víc ostražití, zároveň ale i pozornější k sobě navzájem. Souhlasíte? Změnily se vztahy mezi studenty?

Čtěte také

Pomáhala po střelbě na fakultě. „Hlavní je teplo a bezpečí před novináři,“ říká krizová interventka

KN: Vnímám to podobně a hodně to od nich slyším. Je to zase o nesení naděje, že to stmelilo komunitu, že studenti i zaměstnanci cítí navzájem podporu. Zároveň je dobré říct, že ve chvíli, kdy něco připomíná tu událost, tak se jitří emoce, které s tím byly spojené. Znovu se může navracet strach z toho, že se něco děje. Poslední dobou padala na filozofickou fakultu řada výhrůžek, což rozvibruje to vnitřní prostředí a je potřeba znovu posilovat odolnost a posilovat to, že je to také proces vyrovnávání a postupem času to bude lepší.

DV: Život před událostí je jiný než po události a velice podstatnou věcí je jev, kterému se říká posttraumatický růst, a jde o integrovatelnou a integrovanou zkušenost. Samozřejmě mluvím možná o dalších letech, která přinesou nějakou speciální dovednost, ale taky speciální citlivost vůči některým tématům nebo speciální ohleduplnost, což můžou být pozitivní výstupy a efekty toho, co se stalo.

Paní děkanka mluvila také o tom, že mnoho lidí na fakultě má v důsledku tragédie problém se soustředit na práci. Zmizí to, nebo nezmizí? Dá se s tím něco dělat?

Čtěte také

Při střelbě na fakultě se schovával na druhém břehu Vltavy. „Čas se vlekl pomalu,“ popisuje po roce

DV: Samozřejmě jsme lidé, kteří se vyvíjejí a taky jsme schopní se hojit. Dá se odhadovat, že se třeba změní kapacita pozornosti nebo soustředění u studentů. Ale jak to přesně bude, samozřejmě nemůžeme – a ani nechceme – detailně predikovat, protože jdeme krok za krokem s našimi klienty a s lidmi, kterých se to týká, kteří si říkají o pomoc.

Jaký vliv na psychiku studentů může mít posílení sportovních aktivit? Byl program k prvnímu výročí střelby sestaven vhodně? A jak mohou nezodpovězené otázky komplikovat proces vyrovnávání se s tragickou událostí? Poslechněte si celý rozhovor.