Top atmosféra na sportovištích i v Českém domě, pochvaluje si Doktor olympiádu v Paříži

Co všechno obnáší funkce šéfa olympijské výpravy, není to tak trochu ředitel cirkusu?

Tak trochu to je. Je to velký cirkus na kolečkách. Jsem koordinátor týmu, samozřejmě fyzicky něco občas také dělám, ale mám na to tým lidí. Záleží mi na tom, aby se celý ansámbl a všechny věci dostali na místo určení. Tam se o ně postarat a pak se zase bezpečně dopravit zpátky. Základ pro mě je, abych sportovcům zajistil to, aby se nemuseli starat o nic jiného než o svoji soutěž. Ať už sportovci, tak ale i jejich doprovod. Pro mě hry nekončí tím, že se sfoukne oheň, ale tím, že sportovci bezpečně docestují domů a já se o ně přestanu starat.

Martin Fuksa a Josef Dostál nebyli v olympijské vesnici. Jak probíhalo tohle zařizování?

Jak Pepa, tak Martin bydleli s týmem každý v jiném domečku. Víceméně my jim to platíme, ale přišel reprezentační trenér s tím, že chtějí soukromé domy. Ty si oni sehnali, takže v pohodě.

Čtěte také

Pod Eiffelovou věží, ve Versailles nebo Grand Palais. Sportovci zažili nejhezčí kulisu olympijských her

Doporučoval jsi jim bydlení v olympijské vesnici nebo separé?

Ne vesnici jsem nedoporučoval, protože mám i osobní zkušenost, že kanoistika je vždy hodně daleko. Já vždy také bydlel mimo vesnici. Nikdy se mi moc nechtěla podnikat ta dlouhá cesta, tak jsme vždy pronajímali barák blízko sportoviště. Vím, v čem je to lepší. Na druhou stranu vím, že jsou lidé, kteří potřebují rozptýlení. Každý to má trochu jinak a netýká se to jen ubytování.

Musíš tak fungovat i jako psycholog, aby jsi poznal, co komu sedí. Máte v týmu takové specialisty?

Samozřejmě máme na olympijských hrách psychologa. Každopádně pořád si myslím, že nejlepším psychologem by měl být trenér závodníka. Ten ho zná nejvíc a většinou s ním tráví nejvíc času. Stává se ale, že si sportovci přijdou jen tak popovídat a odreagovat se. Když je to něco závažnějšího, tak opravdu máme k dispozici psychologa i kaplana, který s námi jezdí.

Užil sis olympiádu v Paříži i jako návštěvník?

Musím uznat, že tyto olympijské hry jsem si moc užil. Vždy se říká, jak bude olympiáda krásná, tak tato opravdu byla. Bylo to hezké nejenom tím, kde se soutěžilo, ale i lidé byli moc příjemní.

Protože před olympiádou jsme všude četli a viděli upozornění, že mohou být obyčejní lidé podráždění a stávkovat, že mají uzavřenou Paříž, ale bylo to naopak skvěle zařízené. Fanoušci jsou tam svojí odborností trochu jinde, než jsem kdy viděl ve světě. Třeba na vodním slalomu, když viděli, že někdo podjel bránu, tak mu fandili, aby to dojel rychleji. Detaily, které kdyby se jel podívat normální člověk na olympiádu, tak by nevěděl. Uměli fandit, fandili samozřejmě Francouzům a dávali prostor, aby se fandilo i jiným. Byly plné tribuny, což jsme na předchozích olympiádách neměli. Navíc udělat sportoviště pod Eiffelovo věží, to už nikde moc lepší udělat nemůžete. Po dlouhé době se mi líbila i grafika a detaily v designu.

A pracovně?

Našel bych pár věcí, které nefungovaly úplně přesně, jak jsme si představovali. Stávalo se třeba, že autobus dojel o hodinu později nebo auto nejelo, kam mělo. Na dopravu sezvali lidi z celé Francie, tak holt když nějaký řidič autobusu z Toulouse přijede do Paříže, tak se občas netrefí. Trochu jim asi selhala aplikace s navigací, kterou měli mít připravenou. Měli jsme možnost oficiální navigaci mít a za mě fungovala dobře. Jezdilo se tam podle olympijských lajn, byly tam velké pokuty, pokud člověk zajel jinam. (asi 135 euro) Když jsme potřebovali někam přejet, tak to bylo v pořádku.

Co sis nejvíc užil?

Především medailové soutěže.

Martine, moc jich ale nebylo...

Já teda nevím, ale tři zlaté medaile to není úplně blbé. Třeba v pořadí národů jsme byli před Polskem. Ono se to nedá moc sčítat, jsou to jednotlivé příběhy s jednotlivou cestou. Někomu to vyšlo, někomu ne. Třeba do šestého místa jsme měli plno lidí. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem je tak drobný. Pro mě je důležité vědět, že do toho sportovci dali všechno, ale prostě to někdy nevyšlo.

Čtěte také

Největší obava byla, aby se nezamotala vlajka. Oslavy trvají už několik dní v kuse, říká zlatý kanoista Fuksa

Jak ses cítil, když to v Paříži konečně „cinklo“?

Na šermu jsem zažil něco, co jsem ještě nezažil. Vždy říkám, že tam v hale bylo deset tisíc Francouzů proti deseti Čechům. Líbilo se mi, jak se tam měnila nálada. Byl to skvělý zážitek a jsem rád, že jsem tam jel. Klukům se omlouvám, ale upřímně jsem jim nevěřil, že tu medaili budou mít. Když jsem tam byl, tak jsem si říkal, že to čtvrté místo je super, že kdybychom chtěli víc, tak už chceme moc. Byl to neuvěřitelný zážitek a každému bych doporučoval to zažít. Tým se navzájem podporoval a i ta výměna kluků na závěr byla skvělá.

Na vítězném finále Kateřiny Siniakové s Tomášem Macháčem ses byl také podívat?

Jo. Tenis sice všichni považují za to, že grandslamy jsou víc než olympiáda. V té smíšené čtyřhře je to fandění ale hodně týmové.

Na atletice, kdy vybojovala oštěpařka Nikola Ogrodníková bronz, jsi nebyl?

Ne, to už jsem nestihl. Po kvalifikaci, což bylo dva nebo tři dny před finálovým závodem jsme s ní jeli do vesnice a zdála se mi taková připravená. Na sportovci je vidět, že je připravený a že by to mohlo vyjít. Nechtěl jsem ale nic říkat dopředu. Je to skvělé a moc jí to přeji.

Při triumfech Martina Fuksy a Josefa Dostála jsi byl? Tam to byla naprostá dominance, ne?

Jeli podle plánu a v tu chvíli neměli soupeře. Hezky se to říká, ale kilák je dlouhý a muselo to strašně bolet. Oba dva to měli jasně naplánované a nedali soupeřům šanci do toho moc kecat. Musím smeknout, bylo to dobré.

Fungoval Český dům podle představ?

Fungoval velice dobře. Oslavy medailí na hlavním pódium, to bylo opravdu hezké. Je to krásné poděkování pro sportovce a navíc je to dost čerstvé, protože to je vždy brzy po zisku cenného kovu. Patří to k tomu.

Druhou dimenzí bylo, že jsme tam udělali zašívárnu pro sportovce. Tam mohli jen sportovci, trenéři, případně někdo z rodinných příslušníků. Bylo to schované mimo veřejnost. Také to mělo něco do sebe. Bylo to fajn, sportovci byli v klidu, zalezlí. Mohli si tam v klidu sednout, popovídat si a nikdo je tam nerušil. Probíhalo tam týmové poděkování, kdy jim k medailím dáváme ještě jedny medaile, které jsou doopravdy zlaté. Za mě Český dům fungoval velmi dobře.

Jak pracujete na olympiádě s borci, kteří úplně nepředvedli očekávaný výkon? Letos v Paříži třeba Jiří Prskavec a Lukáš Krpálek...

Jsou to nepříjemné emoce. Každý to řeší jinak, někdo to dokáže objektivně zhodnotit. U holek je to většinou třeba se slzami a smutnější.. Upřímně olympiáda je z 95 procent o zklamaných sportovcích, protože jen pět procent je tam pro medailisty. To tak už je nastavené. Většinou pomůže, když se z toho člověk vykecá.

Existují rozdílná čtvrtá místa. Když si vezmu Lukáše Rohana, který udělal na kajakkrosu čtvrté místo, tak ten to bral jako obrovský zážitek. Naopak Jakub Vadlejch tomu zase těsně unikla medaile a byl čtvrtý. Tak to jsou úplně odlišné závody. Všichni na olympiádu přijedou připravení na max a potřebují i trochu toho štěstí. Když tam štěstí není, tak je to blbé. 

Je vůbec ještě aktuální myšlenka, že by se mohla v Praze uspořádat olympiáda?

Kdybych se odpoutal od materialistických věcí, tak hned. Jsme sportovní národ. Máme i lidi, kteří umí velmi dobře uspořádat velké sportovní akce. I nechvalně proslavený Liberec, který nedopadl dobře ekonomicky, tak když se zeptáte sportovců, kteří tu tehdy závodili a byli s týmem, tak řeknou, že to bylo skvěle připravené. Ekonomicky ale nyní olympijské hry v Česku nedávají smysl a v současné chvíli je to nereálné. Jako sportovec bych ale řekl rezolutně ano.

Může se stát tradicí, že se olympijské hry budou konat v centru města, jak to nyní fungovalo v Paříži?

Byl to určitě dobrý nápad, ale je otázkou, zda je to proveditelné i někde jinde. Paříž je specifická. Možné to ale je, protože málokdo by si asi řekl, že se dá uzavřít prostor pod Eiffelovou věží a nebudou tam lidi. Byli jsme se tam ještě před zahájením olympiády podívat a projet na kole. S akreditací jsme přijeli pod Eiffelovku na ten most, kde je běžně milion lidí. (smích) Tak teď jsme tam byli asi v deseti. Kdyby mi to někdo řekl dva roky zpátky, tak tomu nevěřím. Všechno jde. Jsem zvědavý na Los Angeles, to předávání pořadatelství během závěrečného ceremoniálu se mi líbilo asi nejvíc. Bude to asi Hollywood se vším všudy.

Už řešíš nadcházející letní olympijské hry v Los Angeles?

Určitě jsou tam už nějaké plány v hlavě. Především se bude řešit ten časový přesun, což nyní v Paříži nebylo potřeba. Týmy tam budou muset být o něco delší dobu s předstihem, než to bylo tady.

Intenzivně ale řešíme příští zimní olympiádu, která bude hodně složitá. Byl jsem tam v březnu a to bude opravdu velká cesta. Objet ty sportoviště, to je skoro na týden. V Miláně budou ledové sporty a hodně sportů pak bude v kopcích na severu. Cestovatelsky a logisticky to bude oříšek, ale to se vždy nějak zvládne. Největší výzvou bude udělat atmosféru v týmu. Každý sport totiž bude zvlášť.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík