Největší obava byla, aby se nezamotala vlajka. Oslavy trvají už několik dní v kuse, říká zlatý kanoista Fuksa

Martine, jaké byly oslavy? Jsou přece jen párkrát do roka.

Zlato jsem vyhrál v pátek, takže páteční večer, respektive ráno, bylo moc krásné. Slavili jsme v Českém domě s fanoušky a blízkou rodinou, to bylo fajn. Každý den poté je také oslava, samozřejmě ne tak velká jako v pátek, ale do postele jsem se brzy večer nedostal.

Co je lepší na oslavu, pivo, nebo francouzské víno?

Upřímně, měl jsem obojí a bylo mi to jedno. Když na to přijde, tak mám rád různá piva i bílá vína.

Martine, přímo po úspěchu jsem vám gratuloval a odpověď mi přišla v sobotu v 7.30 ráno. To jste ještě slavil, nebo vstával do nového dne?

To jsem šel spát kolem šesté a vstával jsem v sedm. To asi proto, že jsem byl poslední dny zvyklý vstávat v sedm. Hodinku jsem si zdřímnul, biorytmus byl připravený a řekl, že se vstává.

Ale bylo to poprvé, co jste spal s olympijskou medailí na krku.

Ano, to zajisté. Nevěděl jsem, co vše to obnáší. Závod jsem dojel okolo druhé odpoledne a na své ubytování jsem dorazil až kolem osmnácti hodin večer. Čtyři hodiny po vyhlášení jsem teprve viděl manželku a mamku. S rodinou jsme si pogratulovali, připili a jeli jsme do Českého domu.

Zmiňoval jste, že vám medaile téměř přirostla na krk. Španělským fotbalistům se stalo, že s těmi medailemi procházeli přes bezpečností rámy na letišti. Zapomněli, že je mají, a divili se, že nemůžou projít. Vy už jste svojí medaili sundal?

Udělám něco podobného. Medaili si dám pod triko, budu dělat, že se nic nestalo a poté budu strašně překvapený. Pak nadzvednu triko a všichni se budou divit.

Na sociálních sítích jsem viděl video, na kterém se po pařížských ulicích projíždíte na kole se zlatem na krku. Nebál jste se?

Vůbec ne, přišlo mi to super. Náš tým nám půjčil pár kol a my se jeli podívat do města. Nechtěli jsme jet taxíkem, tak to byla jediná možnost. Pak jsem si říkal, že to bude super fotka do sportovních aplikací.

Byl jste českým vlajkonošem na závěrečném ceremoniálu. Byl podobně náročný jako ten úvodní, jak o něm mluví ostatní sportovci?

Nemůžu srovnat, protože na zahajovací ceremoniál jsem koukal doma v televizi. Bylo to náročné v tom, že několik hodin stojíte na nohou a na něco čekáte. Než na vás dojde řada, tak je nutné čekat. My tam nebyli ani do konce programu, před půlnocí jsme jeli zpět do naší vesnice. Kolem druhé jsem šel spát.

Před ceremoniálem jste měl obavy, aby vlajka dobře vlála nebo nespadla. Jaké to bylo?

S Nikolou Ogrodníkovou jsme to zvládli v klidu. Největší obava byla, aby se vlajka nezamotala, a nikdy nevíte, kdy na vás kamera ukáže. Co jsem se ale doslechl, tak nás moc neukazovali, pouze na pár záběrů. Pozorný divák si nás všimnout mohl a náš úkol jsme splnili na výbornou.

Diváky kromě vašich skvělých výkonů zaujaly i nalakované nehty. Proč jste to udělal? Byla to pověrčivost z minulých povedených závodů?

Je to tak. Jel jsem na olympiádu, na největší akci, tak jsem se zeptal manželky, kam chodí na nehty. Přišel jsem k jedné paní a strávil jsem tam krásnou hodinku, to bylo krásné zapomenutí na sport a odpočinek od plné hlavy. Bylo to skvělé, nikdy v životě jsem neměl hezčí nehty – nemyslím lak, ale se vším všudy.

Doporučíte to bratrovi Petrovi? Už loni na mistrovství světa jsme se o tom bavili a někteří mladší reprezentanti vás chtěli napodobit.

Ano, líbilo se mu to, tak snad to někdy taky vyzkouší.

Máte za sebou životní úspěch, u kterého byli vaší blízcí. Dcera Emily sice nebyla v Paříži, ale jistě stála za tím úspěchem, který jen tak zapomenout nejde.

Domů se těším až extrémně. Nemyslím to tak, že by to zde bylo dlouhé, je skvělé zažívat olympijskou atmosféru, ale doma v Nymburce je doma. Těším se, až dám Emily medaili na krk, jestli ji vůbec unese. A moc se těším na to, až jí jednou o závodě budu vyprávět nebo jí ho snad i ukážu.