Tenkrát jsme mlčeli. Zapsáno v paměti
„Vzpomínky na válku často přežívaly jen v tichu a útržcích rodinné paměti,“ říká Elina Machálková
Na území Protektorátu Čechy a Morava bylo během války nacisty zavražděno přes pět tisíc Romů a Sintů. Většina z nich zahynula v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, stovky dalších pak v otřesných podmínkách táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
“Maminka vždycky o válce vyprávěla, jak to bylo, co museli prožívat. Jak je vyhnal Čech, po něm Němec z jejich domu a oni celou válku strávili v zahradním domku,” vypráví Elina Machálková.
Jí samotné se koncentrační tábor vyhnul, problémy už ale ne:
“Maminka byla za války totálně nasazena a bydlela v Nesovicích, což je kousek od Vyškova. Chodila pracovat do Slavkova, ale nesměla jezdit vlakem, takže chodila pěšky. Tam a zpátky každý den 30 kilometrů.”
Pradědeček ale osudu koncentračního tábora neunikl:
„Tři jeho synové šli do koncentráku a on šel dobrovolně s nimi. Dvoum se podařilo z Osvětimi utéct, jenže je chytli. Pověsili je za tou branou živé za nohy a nechali je vyset, dokud nezemřeli. A můj pradědeček tam musel stát a dívat se na to. Taky nepřežil, nikdo z naší rodiny se z Osvětimi nevrátil. Přes čtyřicet lidí.”
Maminka chtěla, abychom o tom věděli
Do koncentračního tábora byla odvlečena také maminka Marcely Surmajové:
„Osmiletá holčička! Dívala se na všechno, jak znásilňují, jak zabíjejí. Kolik jich viděla mrtvých. Kradla shnilý brambory. Ji posílali, aby vůbec přežili. A jeden dozorce ji chytil a praštil ji pendrekem, měl takovou jizvičku.”
Po návratu nebylo lehké se o prožité hrůzy podělit, a to ani se svými blízkými.
„Chtěla, ale v půlce vyprávění se rozbrečela, nemohla dál. Nakonec ale zase začala. Chtěla, abychom to věděli.”
Zachránili ho, ale nevěděl proč
Když už se ale přeživší o informace podělit zvládli, dokázalo to v potomcích zanechat hlubokou stopu. Pokračuje Zdeněk Daniel:
Čtěte také
„Emočně se to přenáší. Tatínek o tom vyprávěl vždycky s maminkou a my tím žili. Viděl jsem to třeba když jsme jeli do Tuřan, kde měl můj dědeček druhou rodinu. Tam byly tetky, které měly vytetovaná čísla, já to jako dítě viděl.”
„Tatínek mi příběh z koncentračního tábora poprvé řekl někde ve čtvrtý třídě, o tom, co se během 2. světové války dělo. A pak jsme jeli do koncentračního tábora Ravensbrück a tak, podnikali jsme takový okružní cesty.”
Jeho tatínek měl tehdy štěstí v neštěstí.
„Naložili je na staré auto "Erena" (šlo o jediný nákladní vůz, který směl být po celou dobu druhé světové války v továrně Praga vyráběn, pozn. redakce), ale přišel četník a tatínka z toho náklaďáku vytáhnul. Tehdy naposled viděl strejdy a maminku.”
“Pak ho do konce války vychovávala teta Málka v Oslavanech. O to ze svého úhlu pohledu vnímal tak, že ho prostě zachránili a víc to neřešil. O celém pozadí svého příběhu toho moc nevěděl. Zjistil to postupně, až když se o to začal zajímat a zjišťovat historii, papírově si to dávat všechno dokupy.”
Díky příběhům nezapomeneme
Ačkoliv samotná čísla o počtech lidí, kteří prošli koncentračními tábory, či je nepřežili, jsou děsivá, podle kronikářky Marie Hrdinové je důležité přibližovat historii lidem jinak než pouhým výčtem statistik.
„Tu hrůzu bychom si měli uvědomovat každý den a pořád si ji připomínat. Já se jako kronikářka snažím nacházet příběhy konkrétních obětí a na nich připomenout, že ti lidé měli svůj život, svoje zájmy, svoje příbuzné a že je potkalo takové neštěstí. Myslím si, že i 80 let po válce by se na tohle nemělo zapomínat.”
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.