Příbuzní obětí holocaustu vyprávějí rodinné příběhy metodou divadla utlačovaných

Ačkoliv jsou všichni protagonisté inscenace Příběhy přeživších příbuzní obětí holocaustu, děj se odehrává v současnosti a popisuje nesnáze v zaměstnání, za které mohou předsudky proti Romům. A jak říká jedna z hereček Marcela Surmajová, na příběhu se podílela celá skupina.

„Všichni jsme to dali dohromady a udělali jsme z toho jeden rodinný příběh. Že se jako rodina bojíme o kluka, že máme studovanou holku, která se uchází o místo koordinátorky. Všichni jsme přišli s nějakým příběhem, který jsme zažili, nebo čeho jsme byli svědkem a tak.“

Proč se představení zabývá příběhem ze současnosti, vysvětluje lektorka Dana Moree.

„Já si myslím, že s neherci můžeme hrát příběhy, které oni zažívají. A ta otázka samozřejmě u lidí, kteří žijí v dnešní době, je, jakým způsobem ty zkušenosti z holocaustu, které jsou nějakým způsobem tradované v jejich rodině, souvisí s jejich přítomností. A to jsme nasbírali a o tom ten příběh je. Takže ten holocaust je tam jako nějaké podhoubí, z kterého vyrůstá to, co oni zažívají dnes.“

Hlavní hrdinku Marunu ztvárnila Emílie Machálková z Brna.

„Takové ty věty, které jsme tady říkali, co se stalo – to bylo opravdu to, co se stalo našim rodinám.“

Její maminka se jmenovala také Emílie Machálková a své vzpomínky zapsala v knize Elina – Sága rodu Holomků.

„Moje maminka byla za války totálně nasazená, bydlela v Nesovicích, což je kousek od Vyškova, a pracovat chodila do Slavkova. Tam se vyráběla umělá střívka na salámy a tak. Musela tam chodit pracovat, ale nesměla jezdit vlakem, takže chodila pěšky tam a zpátky, každý den, 30 kilometrů celkem za den.“

Na rozdíl od ostatních členů rodiny však Emílie Machálková starší válku přežila a dokonce o vlásek unikla i nucené sterilizaci.

„V naší rodině to bylo šílené, úplně hrozně. Říkala jsem tam třeba větu o tom, že můj pradědeček se musel dívat, jak umírají jeho synové, tak to je pravda. Jeho tři synové šli do koncentráku, on šel dobrovolně s nimi. Dvěma se podařilo z Osvětimi utéct, jenomže je chytli, pověsili je za tou bránou za nohy, živé je tam nechali viset, a můj pradědeček tam musel stát a dívat se na to, dokud neumřeli. Taky nepřežil. Nikdo se z naší rodiny nevrátil z Osvětimi, přes čtyřicet lidí.“

Divadlo utlačovaných pro Emílii Machálkovou není první zkušenost s divadlem.

„Já dělám v Brně divadlo s vozíčkáři, mám vystudovanou JAMU, takže hodně dělám divadlo. V Brně Králově Poli je Divadlo Barka a tam jsou ty skupiny, je jich tam víc. A já jsem s vozíčkáři a je to s nimi úžasné. Já jsem totiž v důchodu, ale toto dělám fakt z lásky a zadarmo, protože je to s nimi boží.“

Do června 2026 čeká skupinu amatérských herců ještě sedm repríz. Na tu nejbližší se diváci mohou těšit 16. dubna v Divadle D21. A jak říká lektorka Líza Urbanová, další proběhne v rámci festivalu Khamoro.

„Bude 28. května od 17 hodin ve Vile Štvanice, což bude představení v rámci festivalu Khamoro. Pak budou samozřejmě další představení, všechna se budou objevovat na stránkách Slova 21, na sociálních sítích a tak dále.“

Divadlo utlačovaných je součástí širšího projektu Příběhy přeživších, za nímž stojí spolek Slovo 21 a Muzeum romské kultury.