Arnošt Winter jako malé dítě zažil Janovského i Mengeleho. Na strach v táboře nikdy nezapomněl

Osudy těchto mužů po válce byly různé – část z nich byla souzena a odsouzena, jiní byli v průběhu 50. let na Západě i Východě propuštěni a vrátili se do běžného života bez větší pozornosti veřejnosti. Zůstává otázkou, zda někdy došlo k jejich skutečné sebereflexi. Více už spoluautor knihy Jan Vajskebr:

„Ani z poměrně rozsáhlého výzkumu nevyplývá, že by někdo z nich provedl nějakou zásadnější retrospektivu svého života, nebo se dokonce kál či žádal někoho za prominutí za to, jak se choval. Nevylučuji, že k tomu nedošlo u některých soukromě, veřejně ale nic takového neproběhlo.”

„Pokud ale šlo o jejich vlastní život, tak to ano. Zejména v květnových dnech roku 1945, nebo poté, když jim hrozilo soudní stíhání a následný proces s nevalnou perspektivou. To se obávali následků svých činů, ale ne kvůli vlastnímu svědomí, ale z obavy přísného trestu. Dokonce máme v Praze případ, kdy jeden z úředníků pozabíjeli svoji rodinu, stejně jako například ministr říšské propagandy Josef Goebbels, že s sebou na věčnost vzal i své potomky,” vysvětluje spoluautor knihy Gestapo Jan Vajskebr.

Mengele mi udělal hákový kříž na hlavě

Arnošt Vintr se narodil v roce 1939. Jako dítě prošel s rodinou táborem v Letech a později i cikánským táborem v Auschwitz-Birkenau. Vzpomínky si uchoval nejen díky vlastní zkušenosti, ale i díky vyprávění své matky.

Osvědčení Arnošta Vintra o věznění od 5. srpna 1942 do 27. května 1943|foto:Jana Šustová, Český rozhlas

Některé emoce zůstanou, zejména strach. Na velitele letského tábora Josefa Janovského si vzpomínal jasně. „Byl jsem ještě malý kluk, ale nikdy nezapomenu, jak nás v zimě na jeho příkaz svlékli do naha a postříkali ledovou vodou.” Arnošt Vintr zemřel v roce 2017. Jeho vzpomínky se dochovaly archivu Českého rozhlasu:

„Vidím toho jejich vedoucího, jak mě hadicí stříká studenou vodou.”

Takové jsou vzpomínky Arnošta Vintera z koncentračního tábora v Letech u Písku. V takzvaném cikánském táboře v Auschwitz-Birkenau zažil Arnošt Vintr hrůzy, na které se nedá zapomenout. Bylo mu teprve tři a půl roku, kdy se tam setkal s nechvalně proslulým lékařem Josefem Mengelem. Mužem, kterému se kvůli jeho krutým experimentům přezdívalo “anděl smrti”:

„Ano, ve 13. bloku, Březince. Mengele? Ten mi udělal hákový kříž na hlavě. Celá naše řada, asi tisíc lid, už šlo k peci. Máma mi to vyprávěla. Už viděla, jak se tam kouřil. A jediný štěstí bylo, že jel okolo gestapák, náčelník, a řval: „Juden!” A máma vystoupila a řekla: „Nein! Tschechische Zigeuner!” On ukázal rukou, tak máma a dvě její sestry vystoupily a ostatní plakali a šli dál. Tak jsme se zachránili.”

V Auschwitz-Birkenau byl s rodinou až do roku 1945, do osvobození tábora Rudou armádou. Vzpomínky Arnošta Vintra mluví zavše. I po tolika letech zůstává bolest živá. Jeho osud připomíná tragédii tisíce Romů, kteří prošli hrůzami války. Je to svědectví, které patří k naší historické paměti.