Režisér Tomáš Kratochvíl natočil řadu filmů o Romech, sám mezi Romy bydlí

Filmy režiséra Tomáše Kratochvíla je možné najít na internetu.

Z filmu Shakespeare v ghettu|foto:Česká televize

„Tím, že to dělám pro Českou televizi, tak to má obrovskou výhodu, že je to všechno na iVysílání. Takže když si tam najdete filmy Shakespeare v ghettu, to je můj první film z roku 2012, kdy studenti DAMU vzali koně, maringotku a jeli hrát Shakespeara do vyloučených lokalit v pohraničí. To mě k Romům přivedlo a zjistil jsem, že mě Romové fascinují a že mají něco, co mi něco strašně chybí ve mně jako v Gadžovi, v Čechovi – nějaký oheň, přímost, vtip a jiskra, a že oni to mají. Tak jsem se jim potom věnoval víc.“

Režisér Kratochvíl mezi Romy přímo bydlel a dodnes bydlí.

Čtěte také

Gadžo: Nejsem rasista, ale...

„Další film byl Gadžo. Půl roku jsem bydlel v Předlicích v údajně nejhorším ghettu v té době. A na to navázal celovečerák Češi proti Čechům, který už byl i o tom, že jsme blokovali náckovské pochody a sledoval jsem lidi, kteří se snažili aktivizovat tu romskou komunitu, takže už se pak i bránili sami na některých místech a bylo to dost ostré, tak tak že netekla krev. A pak jsem natáčel s Ivankou Čonkovou film o ubytovnách a o chybějícím zákonu o sociálním bydlení, to je film Ubytovny. A pak jsem natáčel v Anglii romskou rodinu a romského aktivistu, který se jmenuje Štefan Pongo – celovečerní film Pongo Calling, ten v iVysílání není, ale je ke shlédnutí na Dafilms.“

V současné době Tomáš Kratochvíl bydlí s rodinou v Brně na kraji čtvrti, které se říká brněnský Bronx.

Čtěte také

iROZHLAS

‚Civilní snímek s vyzněním antické tragédie.‘ Cenu Pavla Kouteckého získal dokument Pongo Calling

„Náš Maxík chodil do školky, která byla segregovaná romská. A teď chodí na základku, která segregovaná není, ale je namíchaná, hlavně žena se v tom angažuje, a natočili jsme taky o tom film Děti z naší školky. To je film starý tak rok nebo dva. Je o tom, že jsme Maxíka dali do té školky schválně, protože jsme věděli, že jsou tam skvělé učitelky, že je to dobrá školka. A ještě moje žena přemluvila své kamarádky, aby udělaly totéž, takže jsme to vlastně trochu lehounce namíchali, desegregovali takovou cestou ze spoda.“

Podle režiséra je pro dítě dobré, když vyrůstá s vrstevníky z různých sociálních vrstev.

„Když dáte děti do elitní soukromé instituce, tak ho držíte v nějaké sociální bublině. Což může na jednu stranu být fajn, že jsou to děti z podnětného prostředí, které jsou chytré, s jejich rodiči si zpravidla rozumíte, je to jedna bublina, ale vytváří to nějakou elitu a tu společnost to škáluje a vlastně to podporuje segregaci. Dětem prospívá, když vidí ten život, jaký je. Určitě bych své dítě nedal do segregované školy, kde je 90 % dětí z problémového prostředí, které to mají doma těžké. To by byl sociální experiment na vlastním dítěti, to bych neudělal. Ale v té školce to bylo úplně v pohodě, tam byla naprostá většina romských dětí a spousta z nich to měla doma těžké. Byly tam i děti z ubytoven. A na té základce, kde je teď, je to namíchané do takové míry, že si myslíme, že je to v pohodě. Jsou tam dobré učitelky, dobré vedení, skvělá atmosféra. Je tam hodně dětí romských i ukrajinských. Je to prostě namíchané, řekl bych, že je to tak na třetiny.“

Tomáš Kratochvíl má momentálně rozpracovaný velký projekt.

„Ve vesnici, kde jsem vyrostl, jsme koupili pozemek se skládkou a měníme ho na biotop a veřejný prostor. A beru tam místní děti. On je tam děcák a v děcáku bývají často romské děti. Takže i když je to o přírodě a krajině, tak stejně tam mám zase Romy a mám tam děti. To se mi prostě tak děje.“

Říká režisér Tomáš Kratochvíl, který vyrůstal v malé vesnici na Vysočině.