Tady jsi volný, říká jeden ze šedesáti obyvatel ostrova Erikussa. Jak se žije bez lidí?
V Řecku je mnoho ostrůvků, kde žije jen hrstka lidí. Na sever od ostrova Korfu jsou Diapontské ostrovy a jedním z nich je Erikussa. Kolik tam přesně žije obyvatel, to nevědí ani sami místní. A letos je všechno ještě trochu jinak, protože se tam přesunulo mnoho Korfanů, kteří chtěli utéct před koronavirem. Jak se žije na téměř liduprázdném ostrově?
Dostat se na Erikussu není žádná legrace. Trajekt z hlavního města ostrova Korfu tam totiž se zásobami jezdí jen třikrát týdně a plavba trvá i čtyři hodiny. Kdo se tam tedy vypraví, musí tam alespoň dvě noci přespat. Jinak se ani nevyplatí tam jezdit.
Taverna pro šedesát lidí
„Teď je tu 120 lidí. Tolik jich tu nikdy nežilo. Jinak je to tak půlka. Přišli sem, aby utekli koroně. Pro mě je to dobré a pro některé, kteří pracují, taky,“ vypráví mi Leonidas, který by se dal nazvat místním bossem. Pochází z Albánie a má za rohem u školy maličkou tavernu s minimarketem.
„Přišel jsem jako uprchlík, bydlel jsem v Drači. V roce 1981 chtěl každý někam vypadnout. Tam, kde měl rodinu nebo naději se uchytit. Tak jsem přišel na Korfu. Měl jsem tu známé. Zaplatili jsme převaděčům na člunu. 23 000 drachem tehdy. To byly velké peníze,“ vzpomíná na dramatické okamžiky.
Později převzal právě na tomto ostrůvku tavernu s velmi nízkým nájemným, protože ji nikdo jiný nechtěl. Musel ale slíbit, že bude mít otevřeno po celý rok, i když v zimě se tu nedají vydělat peníze.
Leonidasův běžný den začíná šálkem kávy, kterou připraví i pro pár svých hostů: „Pak celý den pracuji, večer přijdu, otevřu, prodám deset káv a pět pálenek tsipuro a to je všechno,“ směje se.
Policista, doktor a učitelka
Čtěte také
Na Erikusse dokonce působí jeden policista, ten ale zrovna na několik dní odjel: „Také je tu jeden člen námořní policie a doktor. Nemáme faráře, ale zato máme dva kostely a hřbitov,“ počítá významné figurky ostrova.
Nově zde působí také učitelka. Na břehu moře si hraje chlapec s holčičkou, na které dohlíží mladě vypadající slečna. Hned si vzpomenu, že je to právě tento ostrov, kam vyslali učitelku kvůli dvěma dětem. Zajásám, že jsem na ně zrovna narazila, i když na tak malém ostrůvku to není zas tak překvapivé.
Mezitím se dávám do řeči s dětmi. Zjišťuji, že neumějí moc dobře řecky. Oba rodiče jsou totiž Albánci: holčička je prvňačka Aurela a chlapec třeťák Leandro. Jsou to děti albánských rodičů, kteří sem přijeli za prací. Řecky ještě moc neumějí.
Láska až do smrti
Mladí učitelé v Řecku svá první místa dostávají na vzdálených místech od domova, často tam, kam nikdo nechce. Tohle byl i případ Irini: „Přijela jsem v lednu a máme školu do června. My mladí musíme jet někam daleko, abychom pak získali dobré místo. Nejdřív jsem byla v šoku, když mě sem poslali, ale nakonec je to tu krásné.“
I Leonidas Erikussu miluje a chce tu i zemřít. A jeho jedenáctiletý syn se tu zdá být spokojen: „Někdy kreslím, hraju hry na ipadu. Tady jsi volná. Na Korfu je moc lidí a tak se tam necítím tak dobře. Tady to miluju,“ pochlubil se Christos jazykovými znalostmi a pak nám šel na pokyn tatínka přinést další lahev retsiny.
Související
-
Milují moře a nemohou ho opustit ani v zimě. Desítky otužilců na Korfu si říkají Pinguíni
Málokdo ví, že na řeckém ostrově Korfu je už několik dekád klub zimních plavců. Říkají si Pinguíni neboli tučňáci a parta čítá na šedesát více či méně pravidelných členů.
-
Nikomu nezávidím a jsem šťastný, usmívá se umělec, který vede skromný a svobodný život na lodi
Ve starém přístavu hlavního města ostrova Korfu je už dlouhá léta zakotvená dlouhá dřevěná loď. Na ní bydlí umělec jménem Thanasis, svobodný a spokojený.
