Sypat holubům se ještě nechystám. I když teď mám zablokovaná záda, směje se Janek Ledecký

První adventní koncert odehrajete v Klatovech. Chystáte vánoční koncert ještě v lednu?

Ne ne, to bylo naposledy v roce 2020, kdy se nevešel vánoční pražský koncert do předvánočního kalendáře. Bylo to proto, že jsme tenkrát jeli turné se symfonickými orchestry. A protože se nám to líbilo, rozhodli jsme se, že z toho uděláme tradici. V lednu to tedy bude tradice novoročních koncertů. Budeme hrát v Třinci, v Hradci Králové a v Praze.

Čtěte také

Děláme si všechno po svém, to je leitmotiv naší rodiny, směje se Janek Ledecký

Se symfonickými orchestry jsme ale hráli už v roce 2019. Nadělili jsme si to jako takový dárek za odměnu. Hráli jsme s Janáčkovou filharmonií v Ostravě, s filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně, s hradeckou filharmonií i s Czech Virtuosi v Brně. A tam jsem svému koncertnímu životu dal pevné mantinely. Víc než elektrické hraní v létě, akustické koncerty, vánoční repertoár a teď symfoňák už nejde. Písnička už nemůže mít větší výbavu.

Jak to je? Ježí se člověku chlupy na rukou, když poslouchá, co sám stvořil? Říkáš si, kde se to v tobě vzalo?

Poprvé jsem to zažil, když jsme natáčeli hudební základy pro Hamleta. Vzpomínám si, jak jsem to vymýšlel a nahrával na takový malý magnetofon u sebe ve Špindlu, jak jsem si různě podlaďoval kytary. Když jsem pak byl ve Smečkách a 80 lidí začalo ladit, běhal mi mráz po zádech.

Copak Hamlet. Ale i muzikál Galileo má svoji vlastní historii. Jaké to je vracet se po půl roce?

U Galilea se povedl obrovský oblouk. Začínali jsme to v roce 2002 v Kalichu, hráli jsme to tři nebo čtyři roky a pak byla 15 let pauza. Znovu jsme to nastudovali v Divadle Hybernia, v úplně jiném prostoru, ale ve stejné sestavě. Čekal jsem, jak to bude vypadat, jak na to budou všichni vzpomínat. A bylo to úplně neuvěřitelné, protože všichni říkali, že mají pocit, že jsme to naposledy hráli minulý týden. Prostě jsme to strašně snadno zresuctitovali. Jediný, kdo nám tam chybí, je Péťa Muk.

Čtěte také

Jihokorejské publikum si zamilovalo české muzikály

Zatím poslední sólové album Na konci duhy vyšlo sedm let po řadovém albu...

Je to dlouho, no. Omlouvám se. Já ale vždycky potřebuji nějaký dobrý důvod. Ve finále to bývá termín. Když někdo přijde a řekne, že to musím napsat, že tohle je deadline, tak já si sednu a napíšu to. Tím, že jsem ale písniček napsal hromadu a mám na koncertech co hrát, mě trošku chybí postrk, který by mě do toho nutil.

Teď jsem se ale pustil do fungl nového divadla. V říjnu příštího roku bude mít v Divadle Hybernia premiéru muzikál Zapomeňte na Shakesperara. Bude to takové víc činoherní a bude to větší legrace.

Do Divadla Brodway se také vrací muzikál Vánoční zázrak. A to je vážně zázrak. Jde o muzikál, který je založený na slavných písničkách. První s tím začala Mamma mia. Funguje to trochu na jiném principu. Když se povede napsat dobrá story, lidi se v tom báječně orientují, protože tam jsou písničky, které znají nazpaměť.

Čtvrtstoletí vánočních turné. Neomrzí se to?

Vánoční koncerty jsou specifické. Mají úplně jinou atmosféru. Hrajeme vždycky celé album. A lidé znají písničky nazpaměť. Pro nás je skvělé, že můžeme na celý měsíc vyměnit repertoár. Je to prostě jiné. Normálně totiž v obleku nehraju.

V létě jsi oslavil šedesátiny. Je to jenom číslo, nebo tě to nějak vzalo?

Naštěstí mě to nevzalo. Mám štěstí, že mám dobrou fyzickou kondici. Asi to jsou geny, ale taky pro to něco dělám. Když mi bylo dvacet, myslel jsem si, že každý, kdo si ve čtyřiceti stoupne s kytarou na pódium, by měl být odstraněn. Postupem času tuto představu samozřejmě opouštím. Jsem optimista. Ani za deset let se nechystám sypat v parku holubům...

Jaké písničky se hrají u Ledeckých o Vánocích? Jakou písničku má zpěvák nejraději? A je psaní veršů více o svobodě? Poslechněte si celý rozhovor.