Syndrom vyhoření - návrat do práce po dovolené

Tamara Tošnerová: Především zaměstnavatel musí vědět, že pracuje v profesi kde se tohle může stát. To je hrozně podstatná záležitost, protože neví-li zaměstnavatel nebo nadřízený, že to je problém, tak i sám tomuhle syndromu může podlehnout. Je řada pracovišť, které jsou an groo vyhořelé, velmi obtížně se na toto pracoviště chodí, protože oni sami si tohohle nejsou vědomi, je to syndro který se vyvýjí plíživě a potom není de facto šance. Zaměstnavatel, který je informován a připravuje se, tak ví jak se svými pracovníky jednat. To znamená, že nemohou setrvávat na jednom pracovišti, respektive musí tam docházet k obměně, vědět o tom že je potřeba o problémech hovořit, že je alternativa, že je ten člověk zastupitelný, že to nestojí jenom na něm. Například v Rakousku byl problém u lékařů, že měli svůj region jenom jeden člověk, nebyl zastupitelný a byla tam nápadně vysoká sebevražednost a vstoupila do toho jejich lékařská komora a dospěli k závěru, že není možné, aby pracoval sám, že tam musí být alternativa, že se musí střídat. To jsou věci, které je potřeba vědět, že je to problém a hlavně to nějakým způsobem řešit.

Další z dotazů zní - jak může syndromu vyhoření předejít sám zaměstnanec?

Tamara Tošnerová: Nemohu říci jenom prací. To znamená mít i své vlastní další zájmy a neočekávat od své vlastní práce, že to bude to v čem se budu opravdu realizovat a to velké nadšení je občas na závadu. To znamená rozdělit si takové životní portfólio, že mám zaměstnání, mám zájmy, různé zájmy, mám rodinu, nebo příbuzné, známé a rovnoměrně si rozdělim tuto činnost.

Třetím nejčastějším dotazem je otázka - které profese sesyndrom vyhoření nejvíce týká, zde je odpověď...

Tamara Tošnerová: Tím, že je syndrom je plíživý, tak se rozvíjí později, takže nebývá u nejmladší skupiny, protože tam je to nadšení, takže než to nadšení vyprchá uplyne jakási doba, takže jsou to potom střední a vyšší věkové kategorie, kteří tímto syndromem mohou trpět. Co se týče žen a mužů, je to složitější v tom, že ženy pracují v těch pomocných profesích, to jsou profese které jsou víc ohroženy než muži, ale to nemusí tak být, jenom ty muže nevidíme. Byla bych velmi opatrná v hodnocení pohlaví. Takovýto člověk může škodit, to znamená škodí tím, že nevykonává řádně svoji profesi a opravdu ohrožuje, to znamená že "vyhořelý" člověk ohrožuje de facto někdy i na životě toho o kterého se stará, takže jestliže hovoříme o tom že nejdříve pomoci sobě, to znamená léčit se, dostává se k lékaři ne přes přes syndrom vyhoření, dostává se přes deprese, přes různé somatické neduhy, protože takovýto člověk setrvává častěji v pracovní neschopnosti a tín se stává také nápadným. Častěji a déle než člověk, který je víc motivovanější.

říká doktorka psychyatrie Tamara Tošnerová. ta se syndromem vyhoření zabývá a je spoluautorkou stejně nazvané studie vydané loni Národním dobrovolnickým centrem HESTIA.