Své tři ženské měl Werich děsně rád, říká Tereza Brdečková. Napsala knihu O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha

13. červenec 2022

„Každá doba je těhotná něčím novým, ale ještě neví, s kým to má. To se ukáže až podle podoby,“ napsal si kdysi na papírek Jan Werich. Právě tímto citátem z jeho pozůstalosti začíná Tereza Brdečková svou knihu O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. Spolupracovala na ní s Weichovou vnučkou Fančou, která jí poskytla i rodinnou korespondenci. „Šlo nám o společnost, která se na Kampě pohybovala. O to, jak utvářela život těchto žen a opačně,“ vysvětluje spisovatelka.

„Jana a Fanča by nebyly nikdy stejné nebýt Jana Wericha, ale také jeho ženy Zdeničky. Ale i já bych byla bez nich trochu jiná.“ To jste napsala ve své knize. Jak jste to myslela?

Čtěte také

Počátkem 50. let, když tady bylo velice ouzko, tak se v Praze zformovala umělecká společnost opravdu velice šikovných lidí, kteří na jednu stranu nebyli rozhodně komunisti, ale na druhou stranu věděli, že nechtějí emigrovat. A také neměli sílu moc proti tomu bojovat.

Ona také byla válka, a za druhé chtěli dělat to svoje. A protože to znamenalo zároveň úlitby, tak měli smysl pro černý humor a také trochu špatné svědomí. Do této společnosti spadali lidé jako Jan Werich, Jiří Trnka, spousta skvělých malířů…

A mého otce, kterému tehdy bylo něco málo přes třicet a který pracoval od konce války s Jiřím Trnkou, si Jan Werich povolal, aby s ním psal film Pekařův císař, Císařův Pekař.

A vás to ovlivnilo, protože jste vyrůstala v tomto prostředí…

V tomto prostředí jsem vyrostla, byť jsem k Werichům nechodila. Otec si nepřál, abych se kamarádila s těmihle slavnými lidmi, abych to potom někde nevykládala, protože byl z učitelské rodiny a považoval to za společenské nevhodné a hloupé.

A já bych s ním skoro souhlasila. Navíc prostředí generovalo děti, které byly předčasně dospělé. Protože dospělí se před nimi nežinýrovali – mluvili, o čem chtěli, mluvili o politice, mluvili sprostě. Užívali si svobodného života v těchto domech a bytech u Trnků a u Werichů. Byly to svým způsobem paralelní bohémské společnosti.

Ve svých selháváních je Werich daleko více náš. Daleko spíše se s ním popasujeme než s někým, kdo je úplně čistý.
Tereza Brdečková

Lidé, kteří byli v té době v lágrech a ve vězení, by se mnou asi živě nesouhlasili, pro ně to byli přeci jenom tak trochu kolaboranti s režimem. Ale já si myslím, že někdo také musí žít normálně, aby země mohla pokračovat. A vím, že třeba Václav Havel na tohle měl stejný názor.

Dovolím si citovat ještě jednu větu: „Víš, jakou by všichni u vás na Kampě měli radost?“ ptá se vás Fanča a v odpovídáte: „Nevím, mám jen vztek na falešné interpretace konce Werichovy Kampy. Na ty, kteří si troufají selhání obrů, když jsou sami trpaslíci… “

Werichovi byli velice velkorysí, pokud jde o pouštění cizích lidí do baráku. A ti samí lidé, když byli potom svědky nějakých rodinných střetů, tak to potom roznášeli po celé Praze. A tak se stalo, že se dlouho po jejich smrti toho nešťastného Janina konce chytla bulvární média, každého to zajímalo. Psalo se, že se Jana upila, že honila Wericha se sekerou... A Fanča si přála, aby se to už konečně uvedlo na pravou míru.

Jak moc strhával při psaní Werich vaši pozornost? Píšete o ženách kolem něj, ale musíte to usadit do dobového kontextu, a tak jako Werich strhával pozornost v běžném životě, tak ji musel strhávat i tady, ne?

Myslím, že i doma kolem něj všechno kolotalo a všichni s tím byli srozuměni. Neříkám smířeni. U nás to bylo stejně. Ostatně já v knize píšu, že v téhle společnosti a téhle době byl doma nejdůležitější ten muže, ten umělec nebo třeba doktor, potom jeho manželka a o děti se příliš nikdo nestaral. To nebylo jako dnes.

Nešlo jen o to, že Werich byl živitel rodiny, ale on byl také strašně fajn a měl všechny ty tři ženské děsně rád. To člověka jako první (na korespondenci, pozn. red.) zaujalo - ta ohromná láska, kterou k sobě měli.

V těch dopisech je zřetelná, a když jsem to četla, tak jsem ji cítila. I když píšete, že v pozdějších letech už vznikaly manželské averze a doby, kdy jeden druhého nemůže ani vystát. Ale celou tu dobu jsem si říkala, co na tom Werichovi i po těch letech pořád máme?

Jsou tady dvě věci. On jako osobnost byl zvláštním způsobem univerzální… Měl nápady, které si zakládal, psal do deníku, že je třeba někdy použije. A to na něj šlo odněkud shůry. Ostatně Jiří Suchý říká, že pokud by řekl, že věří v Boha, tak protože neví, odkad se bere nápad. Skutečně Werich byl nějakým způsobem požehnán.

Čtěte také

Druhá stránka věci je ta doba, kterou zvládal, jak uměl. Ne vždycky úplně nejčestněji – jak víme, tak hrál v nějakém strašném sovětském filmu v 50. letech. Dělal, co mohl, jak uměl. Voskovec mu to měl stále zlé. A i v těch selháváních je Werich daleko více náš, daleko spíše se s ním popasujeme než s někým, kdo je úplně čistý.

Nelíbí se mi velká kritika, kterou na něj valí mladí autoři z generace takzvaně Husákových dětí, protože jsem si naprosto jistá, že kdyby v takové době žili, že by dopadli stejně, protože ta doba dokázala udělat šaška opravdu z každého. Což si tedy pamatuji.

Jaká byla ve skutečnosti paní Zdeňka? Čím žila Werichova dcera Jana? A co se stalo osudem vnučky Fanči? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , prh

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová