„Spousta amatérů v podstatě podvádí.“ Martin Koukal by na Jizerskou padesátku lyže raději namazal

V Jizerských horách se rozeběhly závody, schyluje se i k mistrovství světa v klasickém lyžování. Co nejvíc momentálně zaměstnává tebe?

Samozřejmě v souvislosti s Jizerskou 50 jsou to aktivity kempu Martina Koukala. Poběžím firemní štafetu, takže to je jeden z bodů. Pak každý den na běžkách s firemními klienty a amatéry, kterým se věnuji.

Jizerská 50 je svátek všech běžkařů, je také součástí série Ski Classics. Kdysi jsi ty závody také jezdil. Jak se na ně teď díváš?

Baví mě to. Občas se podívám v televizi, jsem blázen do běžeckého lyžování, takže sleduji výsledky, ať už se jedná o závody Ski Classics, nebo Světový pohár. Baví mě to, ale z pohledu diváka mě víc baví Světový pohár.

Soupaže a nekonečné roviny, to pro nás není, co?

Je to super pro hobíky (amatérské závodníky – pozn. red.), když se člověk účastní aktivně. Pasivně se spíš raději podívám na ten Světový pohár.

Jizerská 50 je ale trochu profilově náročnější okruh, ne?

Je, ale je to škoda, že i Jizerka se jezdí na holých lyžích soupaž. Mě v rámci Ski Classics trochu mrzí, i když nestartuju, tak se jdu podívat a mrzí mě, že spousta hobíků v podstatě podvádí. Je to tak, že jak elita začala jezdit soupaž, tak se to samozřejmě posunuje i do nižších výkonnostních kategorií, kde je vidět, že na to nemají, aby to objeli soupaž. Když jim „dochází“, je tam skating a rozhodčí kamery jsou na elite a tam si to nikdo nedovolí. V dalších vlnách se bruslí a to mi prostě vadí. Všem těm lidem bych doporučil, ať si namažou a užijou si to. Nevím, jaká pohoda je to, že jsem to jel o pět nebo deset minut rychleji, než když jsem to jel klasicky před pěti lety, ale ta poctivost tam není a to mi vadí.

Čtěte také

Jizerskou padesátku ohrožuje teplo, organizátoři ale nepanikaří. „Na 85 procent bude sněhu dost,“ říkají

Proč ty vlastně nejedeš?

Nevím, asi lenost. Nemám tu ambici. Kdybych jel, tak si taky samozřejmě namažu, myslím, že kondici ještě mám. Asi bych byl schopný to ujet soupaž, ale nevidím v tom smysl. Vyřídil bych se, bolela by mě záda a zážitek bych neměl. Když bych jel soupaží, byl bych asi o chvilku rychlejší, to by záleželo, jak by mi na konci seklo, ale v klasice bych si závod mnohem víc užil.

Mistr světa na padesátku, bronzový ve štafetě z olympijských her ve Vancouveru, jednou bronzový v team sprintu. Kterou z těchto medailí řadíš výš?

Všeobecně je nejvíc být mistr světa. Ta padesátka z Val di Fiemme je vrchol mé osobní kariéry. Těsně za tím nebo na podobné úrovni je ten bronz z Vancouveru, protože to bylo završení dlouholeté snahy našeho týmu o super výsledek. Tam ta týmová euforie byla mnohem větší zážitek v cíli, než když jsem vyhrál tu padesátku.

Sešli jste se jako obrovsky silná generace, kterou české běžecké lyžování asi jen tak mít nebude. Čím to bylo?

To je otázka, kterou jsem si kladl poslední roky, když jsem dělal reprezentačního trenéra juniorů. Nevím. Jestli to bylo tou dobou, když jsem v dětství trávil čas venku... Probíral jsem to i s kamarádem Trondem Nystadem a ten říkal, že to řeší i u nich v Norsku. Není to jen o tréninku. Já měl v dětství tři až čtyři tréninky týdně, ale hýbal jsem se dvě hodiny každý den. Hrál jsem hokej, fotbal, jezdili jsme na kole, běhali okolo paneláku ve Žďáru nad Sázavou, kde jsem vyrůstal. Trond říkal, že Norové se snaží navýšit hodiny tréninku u mládeže, protože zjistili, že dětem ubylo spoustu spontánní pohybové aktivity kolem a trénink nestačí. Je to otázka životního stylu.

Byl jsi mistrem světa, ale měl jsi i období, kdy výsledky nebyly úplně ideální. Čím to bylo?

Rád bych to věděl. Strašně rád bych na začátku kariéry věděl to, co jsem věděl, když jsem ji končil. Člověk si uvědomí i blbosti, co udělal. Měl jsem rád zábavu a sport a běžecké lyžování pro mě byla zábava, nebyla to práce. Kromě toho jsem lezl po horách, lezl po skalách. Vylezl jsem s Radkem Jarošem osmitisícovku a samozřejmě to pak mělo nějaké negativní následky následující zimu. Dařilo se mi ale vyladit na vrcholné akce. Dlouhodobě jsem zajížděl nejlepší výsledky zimy na vrcholných akcích.

Co čeká závodníky na letošním mistrovství světa v klasickém lyžování ve slovinské Planici?

Těším se, byl jsem tam v posledních letech několikrát a to prostředí je úžasné.

Nebude tam větší zájem o skoky na lyžích?

Bude, ale z pohledu závodníků to zázemí a prostředí je hrozně krásné. Těším se na padesátku, která bude strašně zajímavá, protože bude startovat v Itálii. Jede se z údolí a pak se bude kroužit na stadionu.

Jaké jsou v Planici tratě? Co tam na závodníky čeká?

Tratě směrem k mistrovství světa předělávali, určitě budou těžké. Není tam nic extrémního, byla by to ideální trať třeba pro Lukáše Bauera. Taková těžká, dlouhé táhlé kopce, není moc míst na soupaže. Těším se na to.

Mezi ženami jsou fenoménem Švédky a mezi muži Norové, a běžecké lyžování mužů tak občas ztrácí na atraktivitě. Jak na tohle koukáš?

Byl jsem teď rád, že ve Francii vyhrál sprint Francouz Richard Jouve, že porazil po x letech Johannese Hösflota Klaeba. Fandím těm ostatním, ale zároveň fascinovaně sleduji Nory, protože vývoj, jakým způsobem posouvají běžecké lyžování, je obrovský.

Je nějaká šance, aby zbytek světa Norům konkuroval?

Jednotlivci. Žádný tým není tak silný a to je ta nevýhoda i našeho týmu. Pokud nezajede ideálně Michal Novák, tak tam nikdo jiný není. Norové, když někdo nezajede závod, tak ho vymění, protože mají náhradníka a můžou postavit jen čtyři závodníky. V závodě mají čtyři lidi a další tři čekají na svoji šanci. Když se to jednomu nepovede, tak do dalšího závodu nastoupí čerstvej drak, ten pojede zase o medaili.

Když mezi ženami ukončila kariéru Therese Johaugová, tak výrazně zatraktivnila startovní pole, kde není jasná favoritka.

Ženský jsou teď super na dívání. Jsou tam Norky, kde Světový pohár vede Tiril Udnes Wengová, ale pak jsou tam Švédky, výborně jezdí i Finky i Němka Katharina Hennigová. Je to tam pestré a sázet na vítězku, to letos jednoznačné není.

Čtěte také

Běžec na lyžích Michal Novák: Nejvyšším cílem je další olympiáda, ale s lepším výsledkem než doposud

Co čekáš od českých závodníků?

Doufám, že se povede zopakovat výsledky ze Světových pohárů. Zažili jsme Michala Nováka, že výsledky byly, ale nebyly prodané na olympiádě nebo mistrovství světa. V našich podmínkách budeme šťastní za jakékoliv umístění do desátého místa, což by bylo super. Ambici do desátého místa má několik našich závodníků. Tereza Beranová byla několikrát ve finále sprintů opakovaně, Ondra Černý byl ve sprintu v semifinále, Michal Novák byl taky do desítky. Pak ještě máme Katku Razýmovou a Katku Janotovou, které jezdí distanční závody na hraně desítky. Myslím, že pár výsledků do desátého místa mohlo být, a kdyby to ulítlo víc, tak by to bylo fantastické.

Zmínil jsi schopnost naladit formu na vrchol sezony. Může relativní neúspěch na zimních olympijských hrách v Pekingu být dostatečným poučením?

Já doufám, že ano. Je to o zkoušení, o analýze a člověk musí analyzovat období, kdy formu měl a proč ji měl. Zjistit, co dělal. Jestli hodně závodil, málo závodil, odpočíval, trénoval, rychle, pomalu. Takhle jsem udělal analýzu a přišli jsme na to a měl jsem pak „jízdní řád“, podle kterého jsem fungoval deset let.

Vidím velký rozdíl mezi sprinterskými esy ve schopnosti jezdit i distanční závody. Jak na tomhle zapracovat, abychom se posunuli dál?

Je tam průšvih, že náš tým je malý. Norští sprinteři Even Northug nebo Sindre Skar a další v té distanci nic skvostného nejezdí. Když si odzávodí Světový pohár, tak má zajištěné super podmínky doma, pak si odzávodí nějaké závody norského poháru. To je u nás problém. Nemáme ty podmínky, závodníky neodjede závod, neodletí domů a nebude doma trénovat na super připravených tratích a za týden zase nepojede Světový pohár. Náš tým tam většinou zůstává, tak jak to bylo zvykem v našich dobách.

Na co se můžeme těšit s generací, která teprve může na výsluní přijít?

Teď bylo juniorské mistrovství světa ve Whistleru, kde pěkné výsledky jezdil Jirka Tuž, je první rok junior a byl do 15. místa. Pak Matyáš Pávek a Matyáš Bauer. Tihle tři kluci to ukazují opakovaně, že vypadají, že roste generace dobrých kluků. Teď bude důležité, aby ještě dva roky zazávodili kvalitnější výsledky a pak zvládli přechod do kategorie dospělých.

Docela dlouho jsi pracoval s mladými lyžaři. Proč jsi tu práci opustil?

Začal jsem být unavený z cestování. 25 let jsem trávil 140 dní v roce pryč. Hned po kariéře jsem se po půl roce vrátil do úseku běžeckých disciplín, dělal manažera sportovní přípravy, pak juniorského trenéra. Mně už se fakt nechtělo cestovat, tak zkouším jinou cestu a být víc doma.

Je být trenérem hodně podobné jako být lyžařem, akorát že se u trati stojí?

Co se týče času, tak je to stejné. Měl jsem trochu lepší, že jsem byl u juniorů, tam to není tak časově náročné jako u A-týmu. Jinak je to ale stejné a navíc máte nervy, že s tím nemůžete nic dělat. Při závodě stojíte, měříte mezičasy, pak ho vidíte, jak jede hrozně, a říkáte si, co zase dělal... děláte pak trenéra, servismana, psychologa. Není to jednoduché.

Máme z čeho v Česku vybírat? Jací závodníci přicházejí do reprezentací?

Záleží to na oddílech. Stoprocentně tady není jednotná metodika. Na úseku se o to snaží, ale jsou doporučené hodnoty a není to tak jako třeba v Norsku. Tam přijde šest závodníků a všichni mají natrénováno. U nás jsou tak dva, že mají natrénované podobné objemy, třeba 700 tréninkových hodin ročně. Aktuální úroveň trénovanosti není srovnatelná.

Viděl jsi na mezinárodní scéně někoho, kdo by mohl být na úrovni, jako je Alexandr Bolšunov nebo Johannes Klaebo?

Teď momentálně ne. Poslední, kdo byl jasný, byl Klaebo. Toho jsem viděl na juniorském mistrovství světa a to bylo o třídu jinde než zbytek. Pak si odskočil na Světový pohár a byl rovnou na stupních vítězů. I v Norsku se takoví lidé nerodí každý den a nerostou na stromech.

Jsou současní lyžaři ochotní trénovat tak, jako jsme trénovali my, když jsme byli mladí?

Jsou, to zase není o tom, že by nebyli ochotní, ale některé věci je třeba jim víc vysvětlovat. Není to generace rozděl a panuj. Sledují youtube, stravu, světové závodníky, jak trénují. Občas se ale ptají proč, takže člověk si musí u nich obhájit, co u nich chce.

Jak se ti daří sportovně vychovávat své děti?

Moje děti se sportovně moc nepotatily. Sandru sporty nebaví, zřejmě bude kavárenská povalečka a umělkyně. Sebastiana baví adrenalinové sporty, takže snowboard a enduro kolo. Mě to vyhecovalo, že jsem si loni pořídil enduro kolo a jezdil s ním. Dokázal jsem se na stará kolena zvládnout na kole odlepit a létat vzduchem. Je to dost velký adrenalin. On umí jezdit hrozně hezky na běžkách, ale řekne, že ho to nebaví, a jde na ně jen z donucení. Dělá to, co ho baví.

Co ty a hory? Stále miluješ vysoké hory?

Miluji je pořád, ale často už do nich nejezdím. Jizerky mi stačí, mám je za barákem. Nějaká ferata v Alpách, skialpy, to bych podnikl. Druhá věc je, že Radek Jaroš všechny vysoké kopce vylezl a já nemám parťáka na takové dobrodružství.

Ty jsi s Radkem Jarošem vylezl osmitisícovku Cho Oyu bez kyslíku. Lituješ toho, že jsi tam byl, když víš, že tě to pak možná stálo jednu sezonu?

Vůbec ne. Byl to jeden z mých dětských snů. Měl jsem nad postelí Vegarda Ulvanga a Everest a to tak nějak byly mé sny. Já si oba splnil, takže toho nelituji.

Často lyžuješ s hobíkama. Co jim nejčastěji radíš?

Všechno, ale hlavně pracujeme na technice. Aby se naučili na lyžích běhat, a ne chodit. Jednooporové postavení, rovnováha je základ a je jedno, jestli je to profík, nebo amatér, týká se to všech.

Často vídám, že lidé mají tendenci brát si moc dlouhé hole. Jak to máš ty?

Na většině kempů mám pilku a centimetr a hole zkracuji. Dlouhé hole jsou u nás velký nešvar.

Jaké jsou tvé plány na nadcházející týdny, měsíce, roky...

Roky nevím, tak daleko nevidím. Teď víkend Jizerka, pak v týdnu firemní akce a tuším 19.–22. února máme kemp v resortu Valachy na Moravě. Je to jediný otevřený kemp pro hobíky.

A na startu tě neuvidíme jako závodníka?

Závodil jsem se dost. Je pravda, že bych si nějaký zajel, vrátit se bez ambicí na výsledek na Vassův běh. Nebo když vidím v televizi na Reistadløpet, to je jediný závod, který ještě nikdo nevyhrál na holých skateový lyžích, ale na namazaných klasikách. Tam bych se někdy chtěl podívat.

Zaujaly tě jiné sporty, na které dřív nebyl čas?

Hraju hokej. Zase a opět. Do 12 let jsem hrál hokej, takže každý týden chodím s partou hrát hokej. Občas si zahraju i tenis. Ten hokej mě moc baví.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík