Šermíř Beran: Bylo úžasné vyhrát poslední duel v Paříži. Olympiáda je o riskování

Jak je to s atmosférou u šermu v Česku?

U nás je mnohem lepší než ve světě. Protože existují státy, kde se vyloženě honí za výsledkem. U nás je to také profesionální, ale pořád se snažíme být nohama na zemi a vzít s sebou ty další, co přijdou po nás. Aby také peníze přišly k mladým sportovcům. V hodně státech se šermem živí nejlepší čtyři a pak je tam velká propast. V Česku to nepotřebujeme tímhle stylem ždímat. Jsem rád vždy, když můžeme podpořit mladé.

Snažíme se být lepší a lepší. Lidé nám hodně fandí. Vždy se určitě najde 5 procent negativních věcí. Já si moc nečtu komentáře na sítích a webu, ale už když jsem byl v olympijské vesnici, tak jsem si to otevřel a čekal, že tam bude i něco hrozného, a nebylo.

Bylo to i díky komentáři, který během olympiády přenášel Radiožurnál Sport?

Když jsem byl na soustředění navštívit děti od nás z klubu, tak mi udělali přivítání a pustili mi komentář z Radiožurnálu Sport a to jsem najednou měl husí kůži.

Hodně lidí mi psalo, že během toho olympijského zápasu muselo zastavit v autě a poslouchali to někde na odpočívadle nebo při autě na blikačkách. V radiu to bylo komentované božsky. Hodně lidí to slyšelo jen v rádiu na první dobrou a pak si to možná pustili i v televizi, tak to mohlo mít druhý efekt.

Máš u šermu výhodu, když jsi vyšší chlap?

Nemáme úplně typický somatotyp, u kterého by sis řekl, že to je šermíř. Je to velký benefit toho sportu, že nemusíte ráno kouknout do zrcadla a říct si, zda jste dobrý nebo špatný šermíř.

Někde se uvádí, že šerm jsou fyzické šachy. Člověk musí v hlavě probírat strategii, ale ve finále jsou důležité zkušenosti, které člověk nasbíral z té spousty zápasů. My často nevíme, co soupeř udělá, protože je v transu a zblblý. Máme něco nacvičené, soupeř udělá určitou věc a hned se nám třeba daná situace vybaví. Spoustu akcí je reflexních. Pokud jdu do útoku já a řídím to, tak vím, co dělám. Je to o koncentraci a odšermovaných zápasech. Jde o milimetry.

Když jste v tom transu, tak asi musíte hodně improvizovat, ne?

Někdo je v improvizaci lepším, někdo zas spoléhá na sílu. Já jsem na improvizaci hodně sázel. Kolikrát jsem tam pustil nějaký útok a počkal jsem, jak se to vyřeší cestou. Byl jsem s tím dost úspěšný. Říká se, že když ti to ve sportu jde a máš formu, tak to umí závodit každý. Ale když to nejde, tak pak se ukáže síla závodníka, který to dokáže přetavit ve vítězství. Toho si cením nejvíc. Oceňuji závodníky, kteří už vypadají, že je to prohrané a jsou jednou nohou ve sprše, ale najednou nemají, co ztratit a vrátí se do toho.

Čtěte také

Na olympiádě v Paříži to na planši bronzově cinklo, zájem o šerm v TJ Dukla Olomouc roste

Jinak se šermem ale hodně bavíš, ne?

Jo. Poprvé jsem absolvoval přípravu na olympiádu v roce 2008 v Pekingu, kde jsem byl prvním náhradníkem. Trénoval jsem až do konce a čekal, zda se někdo nezraní. Nikdo se nezranil, tak jsem nikam nejel. Do Ria už jsem opravdu chtěl, ale hned na začátku mistrovství světa, tedy prvního kvalifikačního turnaje jsem se zranil a musel jsem odstoupit. Byl jsem hodně naštvaný, se zraněným kolenem v Moskvě jsem si říkal, zda už s tím šermem neskončím.

V Praze u doktora jsem měl čas na přemýšlení, ale nakonec jsem si potvrdil, že nechci skončit. Tady to pak běželo rychle, po operaci jsem se asi po šesti týdnech plně rehabilitoval. Jelikož to byla olympijská sezona, tak jsem se nakonec kvalifikoval posledním turnajem. Zjistil jsem, že si to daleko víc užívám a beru to jako nadstavbu. Už jsem totiž mohl dávno před tím skončit. Od té doby si to užívám královským stylem a rozhodně se mi nestává, že by se mi někam na turnaj nechtělo. Sice se tvrdí, že sportovci by si to neměli užívat, ale já to tak mám a dařilo se mi.

Na olympiádě v Riu jsi také zažil situaci, která ti něco napověděla o lidech kolem tebe, že?

O sebe strach nemám, já byl vychovaný k fair play. Hned v prvním kole jsem šel na Brazilce, se kterým jsem nikdy před tím neprohrál. Už scházelo jen pár vteřin, srazili jsme se, vyskočil jsem a bodnul jsem ho. Bodnul jsem se sám do kolena, rozhodčí to neviděli, jak jsme byli blízko sebe. Šel jsem jim říct, jak to bylo. Oni se podívali na video a na moj žádost ten zásah zrušili. Zápas jsem pak prohrál a to gesto jsem bral jako samozřejmost. Najednou ale byl ohlas, jako kdybych vyhrál medaili. Chtěl jsem, aby lidé slavili, že jsem vyhrál a ne jak jsem uznal porážku jen gestem fair play. Byl jsem z toho dva dny vyřízený, protože mi to přišlo jako samozřejmost.

Každopádně mi to dalo olympijskou zkušenost, kterou jsem pak využil právě třeba v Tokiu. Když jsem se kvalifikoval do Ria, tak jsem začal obcházet zahraniční trenéry a ptát se, čím je olympiáda jiná. Udělal jsem si z toho takovou skládačku a myslím si, že mi to vůbec nepomohlo. (smích) Zjistil jsem, že olympiáda je o tom pořádně zariskovat. Olympiáda přinese plno překvapení, obzvlášť v tom šermu - kordu. Pro mě to překvapení nebylo, protože jsme se tam prostě po zásluze kvalifikovali. Náhoda to nebyla. Pro svět bylo naše vystoupení překvapením, protože jsme porazili mistry světa. Určitě bylo překvapení, že jsme na domácí půdě porazili Francouze, ale neznamená to, že bychom přiletěli z Marsu a měli o metr delší kordy. Bylo to super, byli jsme dobří a prodali jsme to líp než soupeři.

Jak vaše parta šermířů, která na olympijských hrách vybojovala medaile, funguje?

Fungujeme parádně. Už máme roky zásadu, že jdeme všichni dovnitř, všichni ven. Když kamkoliv jdeme, tak jdeme všichni a když někdo odchází, tak odcházíme všichni. Nikdy nikdo o nic nepřijde. Jsme rozprostření po celé republice, ale scházíme se v tréninkovém centru v Praze. Vídáme se na turnajích. Užívali jsme si i vylidněnou Paříž, místo u Eiffelovo věže, byl to takový teambuilding.

Jinak co se týče atmosféry, tak jsme si to s klukama moc užili. Takovou atmosféru jsem na šermu ještě nezažil. Francouzi tomu rozumí, věděli kdy řvát, kdy fandit a kdy má být ticho. Během zápasu začali zpívat francouzskou hymnu, to jsem měl opravdu husí kůži. Vždy když lidé fandí, tak to neberu tak, že fandí soupeři a na mě kašlou, ale že prostě fandí sportu.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík