Mám jedny z nejlepších nohou na světě, pochvaluje si paralympijský plavec Kešnar. Funguje s bionickou rukou
Hostem středečního pořadu Na place byl paralympijský plavec Jonáš Kešnar. Jak si užil závody v Paříži, kde v bazénu fandilo až 17 tisíc lidí? Na co si musel zvykat, když začal využívat bionickou ruku? Jak vypadá jeho běžný tréninkový týden? Co všechno zvládá v posilovně? Stihl v dějišti olympijských her navštívit i ostatní sporty? Poslechněte si celý rozhovor.
Jak sis užil paralympiádu v Paříži?
Bylo to krásné. Atmosféra na bazénu byla skvělá, oproti Tokiu, kde žádní fanoušci nebyli. Fanoušci ve Francii byli boží a co dokázali vytvořit, když jsem plaval proti Francouzovi, tak to bylo neskutečné.
Kolik lidí bylo v hale?
Kapacita haly byla podle mě asi 17 000 diváků. Bylo narváno i při rozplavbách.
Čtěte také
Nejčastěji plaveš před prázdným nebo méně zaplněným hledištěm a nyní je v ochozech 17 tisíc fanoušků. Co to s tebou dělá?
Byl to šok, protože jsem to nečekal. Nikdy dřív jsem to nezažil. Byl jsem nervózní, ale motivovalo mě to a určitě mi to při výkonu neuškodilo. Když už jsem na startu, tak se soustředím jen na svoji dráhu a na sebe.
Jak hodnotíš výkony z paralympiády?
Měl jsem na paralympiádě tři starty. Při štafetě nás diskvalifikovali a bylo to kvůli mně. Bylo to kvůli pravidlu, o kterém ale ani nevěděli soupeři nebo tak. Tým na mě ale nebyl naštvaný. Navíc mi před startem ještě praskly plavky, to je taková moje tradice. (smích)
Individuální starty pak nevyšly podle mých představ na to, co jsem měl natrénováno. Byl jsem z toho zklamaný, protože jsem se v závodě na 200 metrů polohovým startem nedostal do finále. Do té doby se mi nestalo, abych se na velké akci jako je mistrovství Evropy, světa nebo paralympiáda nedostal do finále na 200 metrů polohovce. Udělal jsem si osobák v první půlce závodu, ale druhá stála za nic. Psychicky jsem byl v pohodě, ale fyzicky jsem odešel. Asi jsem to přepálil a možná jsem byl i přetrénovaný, protože měsíc před závodem mě bolela ruka. Těžko říct, až s odstupem času se asi přijde na problém.
Určitě to neberu jako vyhoření a s trenérem už koukáme dopředu a myslíme na další čtyřletý cyklus do další paralympiády. Budeme se snažit vyzkoušet nové tréninkové metody a také podívat do jiných států, jak to dělají tam. Přemýšlel jsem o Americe, Polsku nebo Nizozemsku. Třeba jen na měsíc si tam vyzkoušet trénovat s jinou tréninkovou skupinou.
Měl jsi možnost se při paralympiádě podívat i na jiná sportoviště?
Vzhledem k tomu, že jsem na to neměli akreditaci, tak jsme to neměli povolené. Jinak po Paříži jsem se podíval poslední den, než jsme odjížděli. Hodně pršelo, bylo hnusně, protože šlo o bouřku, která pak přišla sem do Česka.
Bionická ruka
Jak funguješ s bionickou rukou, bez které se neobejdeš?
Musel jsem se naučit používat svaly. Dřív jsem používal kosmetickou protézu, která zabraňuje skolióze a vyrovnává záda. Nikdy jsem tu ruku ale nepoužíval a nebyla elektronická. Díky nadaci Konto bariéry jsem dostal bionickou ruku. Musel jsem se naučit, jak ty svaly napínat, abych zjistil, zda vůbec mám svalový potenciál. Jsou tam dvě kontrakce, silná a slabá. Slabá otevírá a zavírá ruku, silná ji otáčí. Musel jsem si vybudovat motoriku a spojit si to s mozkem. Potřebuji to mít zautomatizované, abych když ti třeba podávám ruku, tak abych se nemusel koukat, jak moc ruku zavírám nebo tak. Člověk si na to musí zvyknout. Oproti ampuťákovi, kterému se to stane během života, tak tam nemám žádnou citlivost.
Kdy jsi tu ruku dostal?
Když mi bylo asi sedmnáct. Byl jsem vybrán, že bych byl zajímavý právě pro tuto protézu. Díky Kontu Bariéry jsem dostal tuto ruku. Teď už bych měl mít nárok na lepší, protože technologie se pořád vyvíjí.
Čtěte také
Co se stane, když ti u bionické ruky třeba při vaření dojde baterka?
Je to nepříjemná situace. Docela trvá dlouho, než se protéza nabije. Přemýšlel jsem třeba o tom, kdyby se mi to stalo v tramvaji. Bych se někde držel a najednou by to nešlo, tak bych dojel až na konečnou. Jakmile se blíží vybití, tak ruku vypnu, zavírám a nepoužívám. Je to trošku problematické, ale jsem hodně opatrný. Vždy na to myslím, když jedu někde metrem nebo tak.
Jak dlouho se ruka nabíjí?
Hodinu až dvě. Jinak vydrží dva až tři dny, záleží na tom, jak moc ji člověk používá. Když se používá hodně, ať už na ergoterapii, vaření atd., tak vydrží třeba den a půl.
Jak vypadá tvůj běžný trénink na plavání?
Během týdne mám deset až jedenáct tréninků ve vodě a třikrát chodím do posilovny. Trénuji dvoufázově. Trenér Jan Šimek je jeden z nejtvrdších trenérů v České republice. Dává těžké sady a série, ale jsem na to zvyklý a jsem za to rád. Je to takový můj druhý taťka. Občas mě tréninkoví parťáci nesnáší, protože říkají, že jezdím všechno na max. Po paralympiádě v Tokiu jsem chtěl zrychlit, takže jsem začal hodně často plavat závodní tempo už v tréninku.
Mezi zdravými
S plaváním jsi začal kvůli rehabilitaci, ale kdy nastal moment, že ses rozhodl, že budeš závodit?
Trénoval jsem v klubu handicapovaných plavců v Jindřichově Hradci. Tzv. jsem tam po pár letech přerostl trenéra, který mi začal říkat, ať si jedu svoje tréninky. Nebyl zvyklý, že by měl někoho s takovou výkonností, jako jsem měl já.
Právě můj současný kouč Jan Šimek tam trénoval zdravé plavce a najednou si mě vybral, protože jsme chodili v podobné časy na trénink. Začal jsem tak trénovat u něj ve skupině. V začátcích mi to vůbec nešlo. Vždy jsem byl poslední, nemohl jsem zdravé plavce dohnat, což pro mě byla motivace, abych se zlepšoval.
Dostal jsem se fyzicky i psychicky do stádia, že se soustředím jen na sebe. Přišel jsem na to, že moje silná stránka jsou nohy, které i podle trenéra mám jedny z nejlepších na světě. Jinak na mistrovství České republiky plavu se zdravými sportovci. Užívám si to. Rozhodně se nikde neschovávám, že bych si řekl, že mám bionickou ruku atd. Kdybych to nechtěl dělat naplno, tak to nedělám.
Co tě na tvoji disciplíně štve?
Víc lidí by mělo mít povědomí o tom, že paraplavání je na kategorie podle typu postižení. Když je člověk na bazénu, tak třeba vidí, že někdo vyhraje o deset vteřin. Někdy to je kvůli tomu, že jsou tam sportovci, kteří v té klasifikační třídě nemají, co dělat. Já třeba nemám předloktí, ale kolem sebe mám kluky, kteří mají předloktí. Sice nemají celou ruku, ale pořád tam mají záběrovou plochu.
Je to mnohdy těžší boj než proti dopingu. Těžko někdo dokáže, že do nějaké třídy podle postižení nepatří. Štve mě, že v parasportu není žádný orgán, který by to kontroloval.
Proč kontrolní orgán neexistuje?
Asi není kapacita na to, aby bylo dostatek klasifikátorů. Jsou tam sice mladé holky, ale nemají dostatek zkušeností. Klasifikace je subjektivní a dělá ji jeden člověk právě. Určitě ale nechci ze sebe dělat chudáčka, že jsou v moji klasifikační třídě kluci, kteří tam nemají, co dělat. Člověk se od toho musí oprostit. Je to součást parasportu a mělo by se s tím něco udělat.
Jaký je tvůj aktuální cíl kariéry?
Pořád stejný - vyhrát paralympijské zlato. Chci se rozhodně posouvat dál. I v životě se snažím najít nové cesty, teď jsem třeba začal s fotografováním. Plavání je ale můj život a bez toho bych nemohl být. Mám přes týden dovolenou a už jsem špatný z toho, že jsem nic nedělal. Mám ale od trenéra zakázáno něco dělat, protože je potřeba si odpočinout.
Související
-
Golfistka Kousková: Po olympiádě to byl frmol. Hned jsme naskočili na další turnaj
Má za sebou olympijskou premiéru a už se dívá především dopředu. O zatím vrcholné akci kariéry, ale i plánech do budoucna mluvila v pořadu Na place golfistka Sára Kousková.
-
Top atmosféra na sportovištích i v Českém domě, pochvaluje si Doktor olympiádu v Paříži
Šéf olympijské mise v pořadu Na place prozradil, jak si užíval nádhernou atmosféru her v Paříži a jak moc ho už zaměstnává příprava na olympijské hry v Miláně?
-
Staněk po Paříži: Odfiltroval jsem negativa a dočkal se. Splnil jsem si sen a navštívil i jiný sport
Na olympijských hrách v Paříži obsadil koulař Tomáš Staněk 10. místo a poprvé v kariéře se představil ve finále pod pěti kruhy. V pořadu Na place prozradil, co ho nadchlo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.