S nerozbitným sklem soudruzi z NDR zabodovali. Dnes o něj mají zájem jenom muzea

Výstava nerozbitného skla v muzeu ve Weißwasseru
Výstava nerozbitného skla v muzeu ve Weißwasseru
0:00
/
0:00

Kdo viděl film Pelíšky, nepochybně ví, jaký vánoční dárek si rodina Šebkových nadělila. Téměř nerozbitné skleničky se ve východním Německu skutečně vyráběly. Za vynálezem stojí tým z východního Saska, připomíná ho výstava muzea ve městě Weißwasser, kam zajel náš německý zpravodaj Václav Jabůrek.

Náš materiál je pětkrát pevnější než klasické sklo, a tím pádem má mnohem delší životnost. Ty skleničky se ostatně dodnes používají. Když půjdete kousek od nás směrem k nádraží, tak v je tam najdete v hospodě. Ani po letech se jim nerozbily,“ říká Rainer Keller z muzea skla ve městě Weißwasser.

Kdysi tu bývalo centrum sklářského průmyslu. Po pádu železné opony ale všechny pece vyhasly – a zmizely i linky, kde se odolný materiál vyráběl.

Potom se to celé buď sešrotovalo nebo rozprodalo. Sklo se v kapitalismu musí dát rozbít, aby si lidé kupovali nové,“ dodává muzejník.

Detil expozice nerozbitného skla v muzeu ve Weißwasseru

Výrobní know-how pomalu umírá

Už skoro třicet let o vynález nikdo nejeví zájem, a to přestože patent nikomu nepatří a může se využít zadarmo. Podle šéfa muzejního sdružení Horsta Fasolda by přitom nápad mohl zabodovat.

O nerozbitné sklo dnes není zájem. „Sklo se v kapitalismu musí dát rozbít, aby si lidé kupovali nové,“ myslí si v muzeu

Teď se toho tolik namluví o úspoře přírodních zdrojů a omezení znečištění. Teoreticky by sklářský průmysl mohl znovu sáhnout po tomhle materiálu – šetřil by tím suroviny a věci by měly delší životnost. Ale na druhou stranu chtějí všichni dál prodávat, takže si v tom celém trošku protiřečí,“ uvažuje.

Na adresu případných zájemců Horst Fasold vzkazuje, že na rozhodnutí moc času nezbývá: „Dokumentace k patentům je jedna věc, mít technické know-how a vědět, jak to správně udělat, to už je něco úplně jiného. Odborníci, co ještě žijí, tu jednoho dne nebudou a všechny klíčové znalosti tím nadobro zmizí. Ostatně všem je dnes nejméně osmdesát let.“

Když Východ opisoval od Západu

U obou pánů je vidět, že nejsou jen obyčejnými pracovníky muzea, a tak se zajímám, kde působili předtím.

Byl jsem konstruktér a stavěl jsem různá zařízení pro sklářský průmysl. Ale někdy mi dávali i jiné úkoly, inu taková už byla NDR,“ krčí rameny Horst Fasold. „Někdy jsme koupili nějaký stroj ze Západu, nákup náhradních dílů by nás ale stál další valuty, a tak jsme místo toho vyvíjeli vlastní součástky, kterými bychom ten kus nahradili.“

Reiner Keller zase sbíral rešerše pro výzkum, a někdy pracoval i s dost neobvyklými zdroji. „Chodily k nám i dokumenty o patentech ze Západu. Pravda, ty jsme neměli tak úplně legálně. Většinou se k nám dostaly na špionážních mikrofilmech. Někdy jsme zkrátka pracovali v takové šedé zóně,“ přiznává.

Superfest material made in NDR

Památeční poslední výlisek z roku 2007

Rozhovor uzavíráme a vydáváme se do chodeb muzea. Nerozbitné sklo nacházíme vedle vitrín se zkumavkami a žárovkami. „Máme tu vystavené všechny formy, od půllitru až po menší skleničky. Je na nich i nápis Superfest,“ upozorňuje muzejník.

Dívám se na sedm nenápadných, ostře vyklenutých skleniček. Při pohledu na ně se ve mě samozřejmě probouzí zvědavost a taky vzpomínka na jednu slavnou filmovou scénu.

Nakonec mě přemůže pocit jakési piety. Koneckonců jde o jedny z posledních exemplářů a asi těžko budu muzeum přesvědčovat, že se jejich pevnost musí čas od času prověřit. Skleničky tak dál nerušeně stojí ve vitríně jako jeden z mála výdobytků režimu, který před třiceti lety skončil.

Spustit audio
autoři: Václav Jabůrek, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související