S nerozbitným sklem soudruzi z NDR zabodovali. Dnes o něj mají zájem jenom muzea

Kdo viděl film Pelíšky, nepochybně ví, jaký vánoční dárek si rodina Šebkových nadělila. Téměř nerozbitné skleničky se ve východním Německu skutečně vyráběly. Za vynálezem stojí tým z východního Saska, připomíná ho výstava muzea ve městě Weißwasser, kam zajel náš německý zpravodaj Václav Jabůrek.

Čtěte také

Náš materiál je pětkrát pevnější než klasické sklo, a tím pádem má mnohem delší životnost. Ty skleničky se ostatně dodnes používají. Když půjdete kousek od nás směrem k nádraží, tak v je tam najdete v hospodě. Ani po letech se jim nerozbily,“ říká Rainer Keller z muzea skla ve městě Weißwasser.

Kdysi tu bývalo centrum sklářského průmyslu. Po pádu železné opony ale všechny pece vyhasly – a zmizely i linky, kde se odolný materiál vyráběl.

Potom se to celé buď sešrotovalo nebo rozprodalo. Sklo se v kapitalismu musí dát rozbít, aby si lidé kupovali nové,“ dodává muzejník.

Detil expozice nerozbitného skla v muzeu ve Weißwasseru

Výrobní know-how pomalu umírá

Už skoro třicet let o vynález nikdo nejeví zájem, a to přestože patent nikomu nepatří a může se využít zadarmo. Podle šéfa muzejního sdružení Horsta Fasolda by přitom nápad mohl zabodovat.

O nerozbitné sklo dnes není zájem. „Sklo se v kapitalismu musí dát rozbít, aby si lidé kupovali nové,“ myslí si v muzeu

Teď se toho tolik namluví o úspoře přírodních zdrojů a omezení znečištění. Teoreticky by sklářský průmysl mohl znovu sáhnout po tomhle materiálu – šetřil by tím suroviny a věci by měly delší životnost. Ale na druhou stranu chtějí všichni dál prodávat, takže si v tom celém trošku protiřečí,“ uvažuje.

Na adresu případných zájemců Horst Fasold vzkazuje, že na rozhodnutí moc času nezbývá: „Dokumentace k patentům je jedna věc, mít technické know-how a vědět, jak to správně udělat, to už je něco úplně jiného. Odborníci, co ještě žijí, tu jednoho dne nebudou a všechny klíčové znalosti tím nadobro zmizí. Ostatně všem je dnes nejméně osmdesát let.“

Když Východ opisoval od Západu

U obou pánů je vidět, že nejsou jen obyčejnými pracovníky muzea, a tak se zajímám, kde působili předtím.

Čtěte také

Byl jsem konstruktér a stavěl jsem různá zařízení pro sklářský průmysl. Ale někdy mi dávali i jiné úkoly, inu taková už byla NDR,“ krčí rameny Horst Fasold. „Někdy jsme koupili nějaký stroj ze Západu, nákup náhradních dílů by nás ale stál další valuty, a tak jsme místo toho vyvíjeli vlastní součástky, kterými bychom ten kus nahradili.“

Reiner Keller zase sbíral rešerše pro výzkum, a někdy pracoval i s dost neobvyklými zdroji. „Chodily k nám i dokumenty o patentech ze Západu. Pravda, ty jsme neměli tak úplně legálně. Většinou se k nám dostaly na špionážních mikrofilmech. Někdy jsme zkrátka pracovali v takové šedé zóně,“ přiznává.

Superfest material made in NDR

Památeční poslední výlisek z roku 2007

Rozhovor uzavíráme a vydáváme se do chodeb muzea. Nerozbitné sklo nacházíme vedle vitrín se zkumavkami a žárovkami. „Máme tu vystavené všechny formy, od půllitru až po menší skleničky. Je na nich i nápis Superfest,“ upozorňuje muzejník.

Dívám se na sedm nenápadných, ostře vyklenutých skleniček. Při pohledu na ně se ve mě samozřejmě probouzí zvědavost a taky vzpomínka na jednu slavnou filmovou scénu.

Nakonec mě přemůže pocit jakési piety. Koneckonců jde o jedny z posledních exemplářů a asi těžko budu muzeum přesvědčovat, že se jejich pevnost musí čas od času prověřit. Skleničky tak dál nerušeně stojí ve vitríně jako jeden z mála výdobytků režimu, který před třiceti lety skončil.

autoři: Václav Jabůrek , and | zdroj:
Spustit audio

Související