S Janem Kačerem a Kateřinou Pošovou o jejich knižních prvotinách

Moderátor (Jana Klusáková): Říká se o vás, že patříte mezi významné české režiséry. Ale vy máte v té knížce potřebu neustále se shazovat. Vážíte si sám sebe jako režiséra?

Host (Jan Kačer): Shazovat? To nevím. Prostě se snažím vidět ten život takovej, jakej byl. A musím po pravdě říct, že já jsem celej život teda se věnoval režii, ale vlastně jsem velkej úspěch jako režisér nedocílil. Možná, že to bylo prostě, že já jsem neměl za cíl udělat divadelní bombu a představení, který by všechny ohromilo, já jsem usiloval o to, aby se svět, kterej kolem mě je změnil, aby se mi líbil. A na to moje síly samozřejmě nestačily.

Moderátor (Jana Klusáková): Vážíte si sám sebe jako herce?

Host (Jan Kačer): Beru se celkem s humorem a vážně, no ale že bych se sebe sám vážil, nemůžu říct.

Moderátor (Jana Klusáková): Jste úspěšným trojnásobným otcem?

Host (Jan Kačer): No to jo.

Moderátor (Jana Klusáková): A jste dobrým ředitelem Nadace Charty sedmdesát sedm?

Host (Jan Kačer): Pokud je dobrý ředitel ten, kterej má dobré spolupracovníky a řídí organizaci, která je úspěšná, tak v tom případě jsem dobrej ředitel. Ale jinak v podstatě jsem tam jenom taková třešnička na dortu, všechno ostatní dělají ty lidi, který tam jsou.

Moderátor (Jana Klusáková): Stýkáte se s dětmi, máte sedm vnuků, stýkáte se se studenty. Jsou hodně jiní, než jste býval vy a vaši kamarádi za mlada?

Host (Jan Kačer): No o tom hodně často přemejšlím. Jednak profesionálně musím a jednak se tím zabejvám kvůli svejm dětem. Musím říct, když to tak vážím hodně spravedlivě pokud to jde, že vůbec se ničím nelišej od nás. A jestliže jsou některý děti jiný než jsme si je představovali, tak je to naše vina. A když ty naše děti občas čtou jaksi jména svejch rodičů na různejch seznamech a na různejch podvodech podílejících se, tak samozřejmě nemůžeme od nich čekat nějaký velký etický výkony.

Moderátor (Jana Klusáková): To ale o vás neplatí.

Host (Jan Kačer): Já nemluvím o sobě, já mluvím jaksi obecně.

Moderátor (Jana Klusáková): Závidíte jim jejich mládí?

Host (Jan Kačer): To teda nezávidím, to jim přeju.

Moderátor (Jana Klusáková): Rozumíte si s nimi?

Host (Jan Kačer): Teďka jsem pracoval s mladými herci na škole a měl jsem pocit, že si hodně rozumíme. Dokonce jsem měl pocit, že něčemu vážně naslouchaj a že dokonce maj pocit, že se ode mě něco dovědí. Ale jakmile to skončilo úspěchem, tak jsem začal mít pocit, že si s nima moc nerozumím, protože oni okamžitě chtěli využít toho úspěchu a zapomněli na to, kdo jim k tomu pomáhal. Ale to je vlastně úděl režie.

Moderátor (Jana Klusáková): Dokážete ještě překvapit sám sebe něčím?

Host (Jan Kačer): No tak tadle knížka mě hrozně překvapila. Já jsem překvapovanej tím životem jako faktem pořád. Nechci to nikomu doporučovat, ale to když je člověk schopen ještě bejt překvapenej a udivenej, tak to vlastně svědčí o tom, že ještě není tak úplně starej.

Moderátor (Jana Klusáková): Z čeho má takový Jan Kačer radost?

Host (Jan Kačer): Já mám radostí spoustu. Třeba, že tady spolu sedíme, mám radost, že venku prší, protože zezelená trávník nebo že svítí sluníčko nebo že jsou děti v pořádku nebo že holky moje nejsou sprostý. Mám radostí spousta nehledě k tomu, že abych měl radost, potřebuju taky vlastní účast. Vlastní aktivitu a tu když do toho vložím, tak vlastně nemám moc důvodů ke smutku.

Moderátor (Jana Klusáková): Dokáže vás něco naštvat až ke vzteku?

Host (Jan Kačer): No to víte že jo, samozřejmě.

Moderátor (Jana Klusáková): Například?

Host (Jan Kačer): Nemůžu si takhle konkrétně vzpomenout, ale vztekám se hodně, hlavně na takový věci, který by třeba nemusely bejt, kdyby se jim lidi trošku věnovali a potom musím říct, že Pánu Bohu vyčítám smrt. To se mi jediný nelíbí na tom životě. To jak se vodchází ze života a jak to působí lidem, kteří mají ty dotyčný rádi, že to na ně působí depresivně, že vlastně smrt je pro toho, kdo umřel docela milosrdná, ale pro ty okolo, že je smutná. To si měl Pán Bůh nějak lepší vymyslet.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale s tím se nedá nic dělat.

Host (Jan Kačer): Hm.

Moderátor (Jana Klusáková): Jste s tím smířen? Jak se říká, že člověk se na stará kolena se smrtí smiřuje?

Host (Jan Kačer): Ne.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak se to dělá, smiřovat se se smrtí?

Host (Jan Kačer): To nevím právě.

Moderátor (Jana Klusáková): Máte někoho, koho byste se zeptal?

Host (Jan Kačer): Právě že ne. Mimochodem taky tu knížku píšu, protože tam je spousta kamarádů, kteří už to mají za sebou. Tak se tak jako zpovzdálí ptám, jak to voni dělají nebo dělali.

Moderátor (Jana Klusáková): Sedíte tady proti mně. Mně připadáte Kačer pořád stejnej, ale říká se muži nestárnou, ale přece jenom mám tady prostořekou otázku. Připadáte si starý.

Host (Jan Kačer): No, víte, že si někdy připadám hodně starej. A je to taky proto, že se ke mně lidi jako ke starýmu chovají. To je takovej nemrav naší společnosti. V okamžiku, kdy začnete bejt starej, to znamená pro někoho málo potřebnej, no tak totiž kterej nepřinese dostatečnej užitek tomu, kdo se s váma stýká, tak vás začnou považovat za mrtvolu. Já znám spousta režisérů a musím říct, že vlastně jsem tu profesi obdivoval, proto jsem se na ni dal. A skoro devadesát devět procent režisérů končí v hluboký skepsi, protože celej svůj život někomu věnujou, jo, a nedostanou za to vůbec nic než zapomnění. Ale na druhou stranu je to možná hezký. Je to prostě vlastnost té profese.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste za mlada se chovali ke zralým režisérům stejně krutě?

Host (Jan Kačer): Já ne. Ale ne protože bych byl nějakým způsobem moc chytrej, ale protože jsem je bezmezně obdivoval. A měl jsem to štěstí, že jsem poznal Radoka, poznal jsem Evalda Schorma, poznal jsem Krejču, poznal jsem Pleskota, lidi kterejch jsem si skutečně oprávněně vážil a vlastně si jich vážím pořád.

Moderátor (Jana Klusáková): Pane Kačere, a kolik je vlastně roků?

Host (Jan Kačer): Šedesát šest.

Moderátor (Jana Klusáková): Nacházíte na tomhle věku také nějaké výhody?

Host (Jan Kačer): No má to spousta výhod. Například je to jedinej věk, kdy můžete znát začátek i konec různejch lidí. I můžete znát třeba, jak vypadaly různé krasavice, když jim bylo dvacet a jak vypadají, když jim je šedesát. Můžete vidět, jak to dopadlo, když nějaká krasavice kvůli roli Popelky nebo Mařenky odmítla lásku, manželství, dítě a kvůli kariéře, která už dávno pominula, je teďka sama jako kůl v plotě. Můžete vidět ctižádostivce, kteří byli podlí a jsou podlí dodneška. Můžete vidět skromné lidi, kteří vidíte, kam to dotáhli. Je vám samozřejmě líto, že s váma nejsou lidi, kterých jste si vážil a který byli třeba daleko hodnotnější než vy. Je to jako kdybyste stál na velikým kopci a díval se do údolí a vidíte toho spoustu. Jediný, co je právě špatný, že nevíte, kdy vás to klepne.

Moderátor (Jana Klusáková): Tak tedy otázka na závěr. Na co se těšíte?

Host (Jan Kačer): Ono to tak vypadá blbě a strašně pateticky. Já se těším v podstatě na každej okamžik.

Moderátor (Jana Klusáková): To byl Jan Kačer, režisér, herec a nejnověji autor skvělé knihy Jedu k mámě.

Moderátor (Jana Klusáková) Autorkou druhé zbrusu nové knížky je žena. Jmenuje se, ta knížka, Jsem, protože musím. Tuhle větu si zapsala do deníku čtrnáctiletá Kateřina Pošová v roce 1944. A nebylo to v tichu dívčího pokoje v Košicích, kde jste vyrůstala. Mimochodem jak ten váš dívčí pokojíček, paní Pošová, vypadal?

Host (Kateřina Pošová): Ten původní pokojíček byl velice krásný, byl hráškově zelený, měl takový téměř až zámecký kachlový kamna bílý. Říkalo se, že ta zelená prospívá zraku a byla to zámožná židovská rodina, abych tak řekla, aby to bylo uplacírovaný kde to bylo v Košicích.

Moderátor (Jana Klusáková): Byli jste hodně bohatí?

Host (Kateřina Pošová): Já nevím, snad, dost. Mně bylo čtrnáct, když to všechno skončilo a po válce jsem po tom nikterak nepátrala, protože jsem opravdu dlouho a upřímně říkala, mě nic nezajímá, já nic nechci, když mě nikdo nevrátí rodiče.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže vám z toho majetku nic nezbylo.

Host (Kateřina Pošová): Ne. Mám tam ještě jednu rozdělanou restituční záležitost, advokátka, která to má už přes deset let na starosti tvrdí, že to vyjít musí, ale já pochybuju, že se toho dožiju. Tak naštěstí mám dvě dospělé děti, který to ještě užijou.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdy jste musela ten svůj pokojíček opustit nadobro?

Host (Kateřina Pošová): Nadobro tenkrát když mně bylo devět, hned po Mnichovu.

Moderátor (Jana Klusáková): A potom kdy jste musela nadobro opustit Košice?

Host (Kateřina Pošová): V červnu čtyřicet čtyři. Oni přišli devatenáctého března německá armáda a my jsme z bytu odcházeli někdy v polovině dubna, to nevím přesně, ale vím, že jsme odjížděli nebo nás odvlekli do Auschwitzu posledním košickým transportem druhého června. Všechny Židy z Košic a okolí.

Moderátor (Jana Klusáková): A ve vaší rodině?

Host (Kateřina Pošová): My jsme byli tři ta nejužší rodina. Já jsem byla bohužel nebo bohudík jedináček.

Moderátor (Jana Klusáková): Důležitou část vaší knihy Jsem, protože musím tvoří váš dívčí deník. První zápis je z prvního prosince 1944 a poslední obsáhlý z druhého května čtyřicet pět.

Host (Kateřina Pošová): Musím říct upřímně, že vůbec nevím jak jsem ho přivezla domů ten deník, ten sešit. Mimochodem ani dnes nevím, kde je ten originální maďarsky psaný sešit. Naštěstí mě v roce šedesát, měla jsem takového milého kamaráda Gríšu Lauba, myslím, že je jeho jméno tady známé jako dobrého novináře a spisovatele, který bohužel po osmašedesátém emigroval.

Moderátor (Jana Klusáková): Skvělý embolista mimochodem.

Host (Kateřina Pošová): Ten mě tenkrát přemluvil, abych to přeložila do češtiny, což jsem sama udělat ještě nemohla, poněvadž jsem neuměla dost dobře česky, ale s pomocí své milé přítelkyně Evy Budilové, která tehdy studovala jazyky jsme to udělaly, poslala jsem to do nějaké soutěže k patnáctému výročí osvobození. Tam to neuspělo tak akorát jsem to dala přečíst svému muži, svým tehdy dospívajícím dětem a tak pár lidem a zase to zůstalo v šuplíku.

Moderátor (Jana Klusáková): Co myslíte, byl by z vás jiný člověk, kdybyste nezažila pobyt v koncentráku?

Host (Kateřina Pošová): Určitě. Určitě po všech stránkách. Jednak tedy po stránce jako osudu fyzicky, tak kdyby ta rodina byla zůstala tak jak byla, i kdyby třeba přišla o majetek, ale kdybychom byli zůstali pohromadě, no tak asi by mě byli rodiče vychovávali do těch patnácti nějak jinak, než jak já jsem se vychovávala sama a vůbec.

Moderátor (Jana Klusáková): Kateřina Pošová je tlumočnice, překladatelka a filmová novinářka. Je matkou syna Jiřího a dcery Jany a je i jednou z protagonistek mimořádně úspěšného dokumentárního filmu Olgy Sommerové O čem sní ženy. Vzápětí vyšla stejnojmenná knížka. Nezaskočil vás značný ohlas na rozhovor, ve kterém jste byla tak velmi upřímná?

Host (Kateřina Pošová): Já jsem vždycky velmi upřímná. Tak je to asi tím. Skutečně já nemám co tajit. Jsou někdy některé věci, u kterých si uvědomuju, že bych je neměla říkat, protože by to bylo netaktní třeba vůči někomu.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste překládala filmové scénáře, divadelní hry i knihy. Nejnověji slavný román Člověk bez osudu Imre Kertisze, maďarského nositele Nobelovy ceny za literaturu, získal ji loni. Řekněte o něm, prosím, něco posluchačům, z nichž možná někteří slyší jeho jméno poprvé.

Host (Kateřina Pošová): Zaplať pánbůh, že Alexandr Tomský, ředitel nakladatelství Akademia, ještě několik měsíců před Nobelovou cenou, kdy o tom neměl zdání, se té knížky ujal, přestože všeobecný názor byl, že koncentrák už nikoho nezajímá, máme toho dost a tak dále. Já už jsem to měla v té době přeložený, no a do toho přišla ta Nobelova cena. Říkáte, že to jméno tady nikdo neslyšel. Skoro by se dalo říct, že ani v Maďarsku. Imre Kertisz je velmi zvláštní člověk, právem se o něm tvrdí, že je to autor holocaustu, který vlastně zažil, a proto zase ve spojitosti s mojí osobou je to velmi zvláštní, protože to, co jsem zažila já ve stejnou dobu a ve stejném věku, je prostě téměř jedna ku jedné totéž.

Moderátor (Jana Klusáková): Paní Pošová, litujete někoho?

Host (Kateřina Pošová): Lidi, kteří nezažili velkou lásku, lidi, kterým umírá někdo blízký, lidi, který se nudí. No bylo by toho moc.

Moderátor (Jana Klusáková): Dokážete ještě překvapit sama sebe?

Host (Kateřina Pošová): Jo. A prosím, aby to tak zůstalo - svou blbostí.

Moderátor (Jana Klusáková): Je něco, co vás dokáže naštvat až ke vzteku?

Host (Kateřina Pošová): Jo, moc věcí. Zase blbost. Jsem jezdila tlumočit na Karlovarský festival, kde jsem potkávala různé slavné lidi v šedesátých letech zejména, a tehdy jsem si pořídila památníček, poněvadž jsem si řekla, já svým dětem nic moc určitě neodkážu, ať aspoň mají pár zajímavých autogramů. A oslovila jsem taky pana Wericha. A ten mi tam napsal krásnou větu, pak jsem se dozvěděla, že jsem nebyla jediná, ale to tomu nic neubírá. Ten mně napsal - Buďte chytrá, blbejch je dost.

Moderátor (Jana Klusáková): Z čeho máte největší strach?

Host (Kateřina Pošová): Ze zlých lidí a z toho, abych já sama se neoctla v situaci, kdy bych byla odkázaná na cizí pomoc. Ať už by to byl kdokoliv. Já jsem strašně netrpělivá, protivná a nikdo mi dobře neuvaří ani čaj, já si ho musím uvařit sama.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdy vás naposled někdo zradil?

Host (Kateřina Pošová): Jenom v takovém tom básnickém poetickém smyslu se dá říct, že mě zradil můj třetí a nejmilovanější muž, když odešel. Ale zrada to nebyla, stejně je pořád se mnou.

Moderátor (Jana Klusáková): Není žádné tajemství, že už nejste žádné děvčátko.

Host (Kateřina Pošová): Ne. Je mi třiasedmdesát.

Moderátor (Jana Klusáková): Nacházíte na tom věku také nějaké výhody?

Host (Kateřina Pošová): Že jsem vůči sobě občas trošku shovívavější.

Moderátor (Jana Klusáková): A otázka na závěr. Na co se Kateřino Pošová těšíte?

Host (Kateřina Pošová): Tak teď momentálně velmi na příjezd své dcery, která už dvacet let žije v Austrálii a přijede v srpnu, takže na tu se velmi těším. Je to vzácný, protože ty letenky jsou velmi drahé.

Moderátor (Jana Klusáková): To byla Kateřina Pošová, statečná žena a autorka knížky Jsem, protože musím. Knížka vyšla péčí nakladatelství Prostor ve spolupráci s Pavlou Frýdlovou. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.