Rozhovor s Jaromírem Skřivánkem, akademickým malířem

Host (Jaromír Skřivánek): Dobrý den. Přeji.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaromír Skřivánek se narodil 10. října 1923 v Praze. V roce 1942 absolvoval uměleckoprůmyslovou a grafickou školu. V letech 47 až 50 navštěvoval kursy hindštiny v Orientálním ústavu. Měl přes padesát samostatných výstav doma i v zahraničí. Jeho obrazy najdete nejenom v Národní galerii nebo v Památníku národního písemnictví, ale i v Londýně, na Srí Lance, v Indii, v Kalkatě - Bombaji, ale třeba i ve Spojených státech. Ve vaší loňské tvorbě převládají orientální motivy, vycházíte z kultury a duchovního dědictví Indie. Co vás přivedlo k celoživotnímu zájmu o tento subkontinent?

Host (Jaromír Skřivánek): No tak to byla vlastně doba před druhou světovou válkou, kdy došlo k Mnichovu. Můj tatínek byl ruský legionář, Masarykovec a my jsme měli pocit té rodiny, mně tenkrát bylo šestnáct let, že vlastně se rozpadly veškeré lidské hodnoty, které lidskou společnost vlastně uspořádávají. To znamená Spojené národy selhaly, selhaly všechny společenské organizace, selhaly dokonce i církve. A my jsme vlastně byli vystaveni takovému tlaku bych řek samozřejmě nacistickému, diktátorskému a zločinnému . Můj tatínek byl příslušníkem tajné organizace docenta doktora Krajiny, v našem době byla tajná vysílačka. A já, jelikož jsem byl takový bibloman od dětství, když jsem chodil do třetí třídy obecný, tak už jsem vlastně četl Tři mušketýry a Hraběte Monte Christa, dokonce jsem si psal jako takové jakoby romány nějaký, eseje, takové ty dětské. A v té literatuře, samozřejmě já jsem tím, že jsem se narodil do ateistické rodiny, tatínek byl Masarykovec, demokrat a vyznával jenom víceméně ty mravní hodnoty. Tak já jsem se setkal s mharomargitou a tu překládal profesor Karel Waifurter a ...

Moderátor (Vladimír Kroc): To bylo v těch šestnácti letech nebo... To byla náhoda, že se vám ta kniha dostala do ruky?

Host (Jaromír Skřivánek): No právě protože jsem byl biblioman, to znamená, že jsem četl všechno možný. A mě zajímala právě ta filozofie, měl jsem pocit, že tím, že jsem neměl normální náboženskou výchovu, nechodil jsem na žádný katechismus, tak já jsem si tu bibli četl sám a mě oslovila mharamargita. Protože tam jsem měl pocit, že tady jsem objevil něco, kde se mohu spolehnout sám na sebe, na svoje myšlení a nějakým způsobem kultivovat sám sebe. A že ten proces vlastně vede až mimo takové ty racionální úvahy a že mě to zapojuje do nějakého vyššího ideového filosofického dění a měl jsem pocit, že mi to přináší nějakej druh štěstí. To znamená, že jsem se učil meditovat, zajímal jsem se o jógu a tak dále.

Moderátor (Naděžda Hávová): A vy jste nejen četl knížky o Indii a o indickém myšlení, ale sám jste později také napsal knihy. Třeba Za krásami Indie a ta bylo mimochodem v roce 77 vyhlášena knihou roku. Potom třeba Strom života nebo soubor pohádek z kraje pod Himalájem Kouzelný hadí kámen. Jak se pro vás spisování nebo vlastně ta vlastní tvorba liší od překladů?

Host (Jaromír Skřivánek): No tak to se liší v tom smyslu, že tohle spisování vycházelo z prožívání. Já jsem si tenkrát dokonce vytvořil takové heslo: Poznávej a sděluj to druhým. A potom, když jsem putoval... a jelikož jsem tu Indii milovával v té době, žil jsem samozřejmě v komunistickém Československu. Došlo k liberalizaci v šedesátých letech a ve svazu výtvarníků tenkrát vypsali valašské stipendium na volná témata a já jsem je šokoval tím, že jsem si řekl: Já pojedu do Indie. Vybral jsem si určitý námět, to znamená džinismus, to je něco jako judismus, jenomže daleko přísnější. Naštudoval jsem si všechny jejich posvátné hory a dal jsem si cíl, že budu putovat po mysterických džinistických horách, že tam proniknu do té filozofie a byla to pro mě vlastně cesta zázraku. Protože já jsem si i určil, že o tom napíšu knihu. A podivuhodný je, já se k tomu budu zase vracet v tom smyslu, jak se ptáte, jaký je rozdíl v překladu. Že v překladu je právě pronikání vlastně do hlubokýho vnitřního významu každého slova a můžu říci, že například karma, to je jedna taková z těch velice tajemných a základních věcí, která se učí na východě. A sice, že to je příčina a následek, zákon příčiny a následku. A tím, že jsem se učil hindštinu a také jsem se zajímal o ten... tak jsem si nechával kmen toho slovo je karna - konati. A to ta koncovka je vlastně jako důsledek konání. Příčina a následek. A říkal jsem si, tak v češtině musíme mít také něco takového, proč to ještě nebylo přeložený? Protože lidé si říkají karma to, prostě, co nám to říká, to je nějaká východní filosofie, to s náma nemá co dělat. Ale přišel jsem na to, že konání - karna v češtině je dělati, udělati, předělati. A uvědomil jsem si a dokonce si pamatuji to místo, kde mi nakonec ta inspirace přišla, že to je úděl. Úděl horníka je, aby pracoval úděr, úděl otce, aby se chovat tímhle tím způsobem, že vlastně je to výsledek konání. Příčina a následek, takže toť způsob překladu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste narazil na takovou zajímavou věc, že byť jste se o Indii zajímal už od raného mládí, tak jste se tam dostal vlastně až v roce 1967. Tehdy vám už bylo dvaačtyřicet let. Kolik těch cest jste zatím absolvoval?

Host (Jaromír Skřivánek): Pět, pět.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dalo by se spočítat, kolik času jste v Indii strávil?

Host (Jaromír Skřivánek): No asi půldruhého roku, ale já jsem vlastně obsáhl celou Indii. Protože nakonec jsem v roce v roce to bylo 93 jsem se napojil na tibetské buddhisty, kteří dělali v Mánesu. Nějakým způsobem jsem se dokonce na tom podílel. A oni byli ve škole respektive výchovná škola takzvaných černých kápí, kterou já jsem měl vlastně proštudovanou za celou tu dobu toho komunistické totality. No takže já jsem se s nima domluvil, oni dělali bych řek cestu po Himalájích po buddhistických chrámech od Harmsam, kde je Dalajláma, až do Sikimu, kde měl být proveden tibetský slavnostní nový rok. Já jsem s nima putoval celý měsíc po buddhistických chrámech a jedna z těch cest byla taková to.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste koncem nebo respektive koncem listopadu nastudovala Valdorská škola v Ruzyni, tedy v Praze v Ruzyni, pohádku O zajíčkovi a to bylo právě z knížky Kouzelný hadí kámen, kterou vy jste napsal. Oni vás, udělali vám takové překvapení, pozvali vás na to divadelní představení. Jak jste se potom cítil, když oni vlastně adaptovali vaši pohádku?

Host (Jaromír Skřivánek): No já musím říct, že jsem byl nesmírně dojatý. Protože já jsem sice použil anglického překladu džátak asi z roku 1890, ale to jsou jen takové uzlové děje. To znamená ty uzlové děje, které ovlivnily třeba Bocaciho a prostě anglické spisovatele. A proto to u nás ani nebylo přeloženo do češtiny, vyjma profesora Pertolda, který přeložil těch pohádek asi deset. A jelikož já jsem po té Indii putoval, viděl jsem ty chrámy, viděl jsem tu přírodu, viděl jsem chování lidí, tak vlastně ten uzlový děj jsem rozložil do vlastních zážitků a tak vlastně vznikly ty pohádky.

Moderátor (Vladimír Kroc): A ta Valdorská škola, co to vlastně je?

Host (Jaromír Skřivánek): No to je vlastně škola Fila Steinera, který byl původně theosof a pak založil v Německu takzvanou antroposofii a to je něco takovýho, že vlastně je to principielně křesťanství, ale snaží se smazávat dogmatické hranice ostatních církevních projevů i náboženských, dálněvýchodních a je to bych řekl esence lidského přístupu k náboženskému myšlení jako takovému.

Moderátor (Vladimír Kroc): A proč se rozhodli inscenovat právě tu indickou pohádku, kterou jste přeložil?

Host (Jaromír Skřivánek): No protože oni se vůbec zajímají o pohádky. A já, když mě potom požádali, abych tam něco řekl, tak jsem jim poděkoval, byl jsem dojatý, řekl jsem jim: Podívejte se oni ty pohádky mají obrovský vliv, jo. Protože v těch pohádkách oproti dogmaticko-církevním teologickým úvahám je něco jakoby poselství a zvěstování z nejpradávnějších dob, kde vlastně ti lidé něco prožívají. A v těch pohádkách, když ten Honzík vyjde do světa a prostě nakrmí rybičky a ptáčky, takže vlastně najdou jakoby vstoupí do toho přírodního společenství a je to svým způsobem vlastně dokonalý návod.

Moderátor (Naděžda Hávová): Liší se hodně indické a české pohádky od sebe?

Host (Jaromír Skřivánek): No tak rozhodně se liší. V těch českých pohádkách přece jenom je tam jakoby přirozený lidský děj, kdežto ty indické pohádky jsou plné démonických bytostí a všelijakých polobohů, bohů a ta příroda, každý strom je oživen. Jako zcela jistě to bylo i slovanském pohanství, protože sám František Palacký v úvodu do Dějin národa českého napsal, že pokud bychom chtěli poznat náboženství starých Slovanů, museli bychom jet do Indie.

Moderátor (Vladimír Kroc): Možná se k tomu ještě vrátíme. Já jsem jenom chtěl poznamenat, že právě ta Valdorská škola v Ruzyni má patronát nad školou slepých dětí v Tibetu, a tam šel právě výtěžek z toho představení. K tomu se také jistě ještě vrátíme. Našim hostem v pořadu Dva na jednoho je Jaromír Skřivánek a povídat si budeme po písničce.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na vlnách Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu je hostem pořadu Dva na jednoho Jaromír Skřivánek malíř, grafik, spisovatel, básník, cestovatel a především milovník Indie. My jsme se pane Skřivánku bavili o tom, že o pohádkách a o tom, že Palacký v předmluvě k Dějinám národu českého napsal, že Češi by měli hledat...

Host (Jaromír Skřivánek): ... pomoc náboženství starých Slovanů v Indii.

Moderátor (Naděžda Hávová): V Indii. Jak to tehdy myslel Palacký? Vy jste taky nám prozradil, že většina obroditelů uměla perfektně sanskrt a mnohá slova, která dneska běžně používáme právě ze sanskrtu pocházejí.

Host (Jaromír Skřivánek): No ano, protože my patříme do skupiny evropských nebo írano-evropských jazyků a právě ti naši obroditelé od Kolára počínaje přes Jungmana a dokonce i Hanka, ten přeložil ze sanskrtu Kalidásu. A ti vlastně bojovali za hodnotu, plnoprávnost českého jazyku jazyka oproti ostatním jazykům, kde vlastně v tom velikém velikém útoku na odnárodňování a kdy vlastně ten český jazyk byl považován vlastně na marginální záležitost. Tak oni řikali, že vlastně český jazyk je v porovnání s ostatními evropskými jazyky, má nejvíce původních slov v sanskrtu. A já tím, že jsem učil se hindsky, tak mohu říci, že bych mohl jmenovat třeba zamí-země, můká-moucha, pajdá-jíti pěšky, ale i jiné a jiné. Takže...

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste napsal knížku, ano. Vy jste to chtěl dopovědět ještě?

Host (Jaromír Skřivánek): Ne. Chtěl jsem jako dopovědět, že vlastně těch slov je veliká spousta. Jako například sanskrt by se mohlo v latině říct santo, skryto. Jenom taková malá ukázka.

Moderátor (Vladimír Kroc): My už jsme jmenovali knížky, které jste napsal. Zatím jsme nemluvili o té, která se jmenuje Život jako zázrak aneb cestopis duše. Jaký vy osobně máte vztah k náboženství?

Host (Jaromír Skřivánek):

No, já se domnívám, že náboženství jako takové musí hrát velice podstatnou, důležitou roli v životě člověka. Ovšem je otázkou, na kolik petrifikované určité ideje se staly jenom marginální frázovitou součástí člověka a kde vlastně to podstatné je přirozenost člověka, já bych řek přímo posvátnost lidské přirozenosti, kterou má člověk v sobě a vlastně tím má i toho Boha. Takže by to měl hledat skrz sebe, poznáním sebe sama a kultivováním sebe sama a nikoli se doprošovat nějakých vyšších sil bezdůvodně, bez nějakých zásluh.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Skřivánku, jaká část Indie se vám nejvíce přimkla k srdci?

Host (Jaromír Skřivánek): No tak byly to Himaláje. Ale ona ta Indie má je plná stop prastarých kultur. Já jsem tam maloval, vystavoval jsem své obrazy.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jak se Indům líbily vaše obrázky?

Host (Jaromír Skřivánek): No jeden z mejch největších zážitků byl, když jsem měl výstavu ve Vadrasu a byl jsem tam v hotelu a řikali, že tam přišel za mnou nějakej Ind a že by se mnou chtěl mluvit. Tak já jsem šel do vrátnice a byl tam majitel starožitnictví a on mi přinesl sáček starých mincí indických dva tisíce let starých. A začal mi promiňte mi to, je to pravda, začal mi líbat ruce a říkal: já jsem viděl váš obraz chrámového města Palitána a vy jste vlastně Evropan a vy jste mi umožnil, abych mohl spatřit indická nebesa.

Moderátor (Vladimír Kroc): V této souvislosti bychom mohli připomenout, že vaše obrazy visí jak už jsme říkali všude po světě, jmenujme v Indii nebo na Srí Lance, v Londýně nebo ve Spojených státech, ale také v Národní galerii a vlastně stálá výstava je v galerii Cesta ke světlu v Praze 4 - Chodově. A teď k vašim osmdesátinám, které budou desátého října, se chystá ještě velká výstava na zámku Frýdek Místek, kdy bude otevřena?

Host (Jaromír Skřivánek): Ta bude otevřena 29. června a bude tam celé dva měsíce a vlastně oni mi propůjčili k tomu mému výročí celý zámek, takže tam může bejt sto olejů a i ilustrace a jako i kresby a nakonec i knížky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kromě toho, že připravujete velikou výstavu, tak připravujete také knihu. Ta má název ten pracovní název Šlechtictví ducha, o čem je?

Host (Jaromír Skřivánek): A sice to je, co jsem vlastně už naznačil. Že to šlechtictví ducha spočívá v tom, abychom nikoliv měnili svoje vědomí na nějaké vyšší vědomí, které teprve musíme se těžko k němu dopracovávat. Ale abychom se otevřeli sami k sobě a abychom tuto čistou přirozenost, která spočívá v i v té lidské mluvě, když bychom měli žít v pravdě a nelhali třeba, tak každé slovo naše se stane bych řekl významově magickým centrem sil, které dokonce nám pomáhá uskutečňovat naše utajené přání a řešit naše problémy životní.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je to jediná knížka, kterou chystáte na letošek? Chystáte ještě další projekty?

Host (Jaromír Skřivánek): No tak ještě další a sice Utajené poselství v díle Gustava Mairinga, které hlásá jako vyšší bdění. On byl sám za učitele indický kurují, takže to je plný takových zázračných příhodů, příhod, které se mu staly. A tak potom, protože jsem putoval také po velice utajených svatyních Šíly v jižní Indii, tak tomu bych chtěl taky věnovat pozornost a vyprávění. Protože někdy ty věci, které se zdají být jakoby velice mysteriózní, tajuplné a záhadné, tak vlastně je to jenom odkrývání něčeho, co vlastně známe. A každá dobrá literatura, my víme, že ti slavní spisovatelé vlastně nás zasáhli tehdy, když jsem pochopili, že on říká něco, co cítíme ve svém vlastním nitru a že jsme si toho vlastně ještě doposavad nevšimli.

Moderátor (Naděžda Hávová): Východní vědy k nám přicházejí v různých módních vlnách, jsou různě oblíbeny. Je to podle vás pro ně dobře nebo špatně? Jak vy se třeba sám díváte na to, když tady po Praze po centru chodí Kršnovci v těch svých tradičních oděvech a břinkají do bubínků a zpívají a vlastně kolem sebe působí takový povyk?

Host (Jaromír Skřivánek): No já samozřejmě nechci je kritizovat, ale nakonec tenhle život je velice pestrobarevný. Já sám toho nejsem příznivcem, ale jestli to dělá někomu radost a ti lidé vyznávají nějakou ideu a realizují ji, tak se vlastně timletim zviditelňují a budiž jim přáno a ať tady existují. Ale určitě se nedojdeme k tomu stavu, že budeme všichni nosit bubínky a důležitý je, abychom se radovali vnitřně a nemusíme k tomu mít nějaké ornáty ani nijaké jiné róby vnějšího charakteru.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste naposledy, zatím naposledy navštívil Indii před pěti lety v roce 97. Jak se tahle ta země změnila za to půlstoletí, jak dlouho se o ni zajímáte? Vy jste tam tedy poprvé byl v roce 67, takže ale můžete porovnat tři desetiletí.

Host (Jaromír Skřivánek): No tak to je, ta změna je opravdu obrovská. Bohužel taková ta globalizace tu Indii do veliké míry také zpovrchnila a ta bezpečnost tam není tak velká, jako byla tenkrát, když jsem tam byl v roce 67. A je to země plná problémů. A sami Indové, indická vláda prostě říkala, že není schopna uživit třetinu svého obyvatelstva, takže tady je veliká otázka, co bude dál. Protože v té době, kdy jsem tam byl poprvé v roce 67, tak měla čtyři sta milionů obyvatel a dneska za těch třicet let, je to více jak miliarda. A to je veliký problém.

Moderátor (Naděžda Hávová): Měl byste pane Skřivánku ještě odvahu se tam dneska vypravit do Indie?

Host (Jaromír Skřivánek): Ale jistě, že ano. Jistě, že ano. Protože jsou ještě místa, které tak by mě poutaly a jsou tak krásná a tak inspirující. Já jsem měl tenkrát takové heslo, já jsem řikal, že maluju to, co člověk vytvořil, co osud změnil a co příroda přetvořila a co duch zvěčnil. To vlastně byly indický památky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je slyšet, že je to vlastně celoživotní vaše láska Indie. My se rozloučíme, protože my jsme mluvili o tom, že jste také básník, citací jedné básničky z knížky našeho dnešního hosta Jaromíra Skřivánka, která se jmenuje Život jako zázrak aneb cestopis duše, tedy celá ta knížka a ta básnička...

Host (Jaromír Skřivánek): My a celý vesmír máme společné věno, kde je všechno spolu vzájemně propojeno. Když otřeseš třeba jen drobounkou květinou, pohneš i hvězdou a nejenom tou jedinou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Naším hostem byl akademický malíř a překladatel Jaromír Skřivánek. Děkujeme, že jste přišel. Na shledanou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na shledanou. Příjemný poslech Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu i nadále vám přejí a na slyšenou v pořadu Dva na jednoho za týden, kdy bude naším hostem Michal Caban, se těší Naděžda Hávová a Vladimír Kroc.

Moderátor (Naděžda Hávová):

Hezký den.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.